obrázok so súhlasom piyaphantawong / FreeDigitalPhotos.net
MUDr. Lukáš Dostal (1) je internista a otec čtyř dětí. Problematikou očkování se již delší dobu zabývá. Rozhodně nepatří k odpůrcům očkování, ale tvrdí, že každá vakcinace má svá pro a proti a že možná rizika je zapotřebí předem zvažovat co nejkonkrétněji, a to jak z medicínských, tak i nemedicínských stanovisek…
Lukáši, jak v současné době vypadá český očkovací kalendář?
V České republice je zákonem č. 258/2000 Sb. a prováděcími vyhláškami (zejména 439/2000 Sb. a jejími novelami) uzákoněna povinnost podrobit děti v přesně stanoveném věku tzv. pravidelnému očkování. Každé z těchto očkování sestává z jedné až čtyř dávek vakcíny, v pozdějším věku se potom ještě provádí tzv. přeočkování k udržení dosažené ochrany proti nemoci. V průběhu prvních 15 měsíců života, počínaje čtvrtým dnem po narození, se očkuje proti 10 nemocem. V prvním roce je zahájeno očkování proti 7 z nich (tuberkulóza, záškrt, tetanus, dávivý kašel, tzv. invazivní onemocnění vyvolaná Haemophilem influenzae typu b, dětská obrna a žloutenka typu B), ve druhém roce proti 3 dalším (spalničky, zarděnky, příušnice). V pozdějším věku, až do 14. roku života probíhá přeočkování proti některým z těchto onemocnění. Navíc děti, které se narodily před rokem 2001 a u nichž nebylo provedeno očkování proti žloutence typu B, jsou proti této očkovány třemi dávkami ve 12. roce života.
Česká média nedávno přinesla zprávu, že se v očkovacím kalendáři připravuje výrazná změna, související se zavedením tzv. hexavakcíny, tj. vakcíny, která obsahuje očkovací látky proti šesti chorobám najednou. Její zavedení je plánováno na rok 2006 – 2007. Co pozitivního má toto řešení přinést?
Tato kombinovaná vakcína má nahradit dosavadní očkování proti tetanu, záškrtu, černému kašli, dětské obrně, invazivním hemofilovým infekcím a žloutence typu B. Jeho výhodou je menší počet návštěv lékaře a injekcí a lepší snášenlivost složek proti černému kašli a obrně. Nevýhodou bude o něco nižší účinnost vakcíny a studie publikované v nedávné době (2) hovoří se též o vyšším výskytu závažných nežádoucích reakcí po této vakcíně včetně úmrtí. Skupina expertů při evropské lékové agentuře (EMEA), která se kumulací závažných nežádoucích účinků v souvislosti s touto vakcínou zabývala, se domnívá, že příčinnou souvislost mezi hlášenými nežádoucími účinky a vakcínou nelze zatím prokázat (3). Doporučuje pouze obzvlášť intenzivní sledování případných závažných nežádoucích účinků.
Lze některá ze zmíněných očkování zákonným způsobem odložit či dokonce odmítnout?
Uvedená očkování jsou povinná pro všechny děti, resp. jedince s trvalým či dlouhodobým pobytem na území ČR. S výjimkou medicínských důvodů (např. závažné alergické reakce na složky vakcíny, poruchy imunity, některé chronické nemoci např. nervového systému, akutní horečnatá onemocnění atp.) neexistuje možnost očkování odložit na pozdější dobu či odmítnout. Ani pediatr nemá legálně možnost se s rodiči dohodnout na odchylkách od státními úředníky stanoveného schématu a je povinen rodiče, kteří nesplní očkovací povinnost, „udat“ místně příslušnému hygienikovi. Pro takové rodiče se potom sankce za nesplnění této povinnosti řídí zákonem č. 200/1990 Sb. o přestupcích a jsou citelné: od pokuty do výše 10.000,- Kč až po povinnost uhradit náklady spojené s projednáváním přestupku, včetně případných znaleckých posudků. Zaplacení pokuty přitom nezbavuje rodiče povinnosti dítě nechat očkovat. Navíc může orgán ochrany veřejného zdraví dát podnět tzv. „sociálce“, jejíž pracovníci pak s odkazem na zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí na rodiče apelují, aby očkovací povinnost splnili. Krajním nátlakovým prostředkem je hrozba omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti pro zanedbání rodičovských povinností v péči o zdraví dítěte. Výše citovaný zákon 258/2000 Sb. obsahuje navíc (v §50) sankce nepřímé spočívající v tom, že jesle či mateřská školka mohou přijmout pouze dítě očkované či prokazatelně imunní proti nemocem, proti kterým se v ČR očkuje.
Od některých rodičů však víme, že praxe uplatňování uvedených represivních opatření je velmi pestrá – od striktních postihů přes žádosti o posunutí termínu očkování a formu tiché dohody mezi lékařem a rodiči až po tolerující či dokonce vyhýbavé reakce hygieniků, kteří se obávají jít do otevřeného střetu, zejména když se někdo právní cestou snaží poukázat na odborně zpochybnitelné očkování kojenců např. proti hepatitidě B. Český právní systém očkování má tak zjevné slabiny. Co si o tom myslíš?
Stávající systém považuji za nevyhovující a nedůstojný pro všechny zúčastněné, přičemž riziku a osobním konfliktům je ve sporných případech vystaven především pediatr. Ten se totiž dostává do konfliktu ze dvou stran. Trvá-li na očkování tak, jak předepisuje český očkovací kalendář proti vůli rodičů, dostává do konfliktu s nimi, a i když to jsou jeho klienti, kteří mu svěřili svoji důvěru, musí je nahlásit dozorujícímu orgánu. Přistoupí-li naopak na formu pokoutné dohody, tak sice uleví svému svědomí a jedná lidsky správně, avšak vystavuje se hrozbě sankcí ze strany hygienického dozoru i sice málo pravděpodobnému, ale přesto závažnému riziku, že neočkované dítě závažnou chorobou nakonec onemocní a rodiče jej poté zažalují. Podepsaný reverz ho v takové situaci nechrání. Český ombudsman po několik let opakovaně poukazuje na nevhodnost české právní úpravy očkování a vyzývá Ministerstvo zdravotnictví ke změně (4), avšak zatím bezvýsledně.
Vedlejší účinky očkování dělíme na okamžité a pozdní s případnými trvalými následky. Zatímco o okamžitých pediatři s rodiči běžně hovoří, o těch pozdních se nedozvídáme. Jaká existují rizika dle tvého pozorování?
Existují různá dělení vedlejších, resp. nežádoucích účinků očkování. Budu se držet dělení z Tvé otázky. Okamžité účinky mohou být v zásadě trojího typu. První a nejběžnější je lokální reakce v místě vpichu, jako je zarudnutí, otok a bolestivost. Druhým typem je tzv. očkovací nemoc. To jsou projevy, které trvají jeden až tři týdny a které v malém skutečné imitují onemocnění, proti kterému bylo očkováno – objevuje se např. horečka, drobný otok příušní žlázy, určité kožní projevy apod. Tyto dva typy reakcí jsou přirozené, velmi časté a do jisté míry jsou známkou toho, že organismus na očkování reaguje. Třetím typem okamžitých nežádoucích účinků jsou různě vyjádřené projevy alergické reakce na součásti očkovací látky či pomocné látky a příměsi, od banální kopřivky až po výjimečné život ohrožující alergické stavy.
Pozdní účinky souvisejí s alergickou reakcí organismu pozdního typu či autoimunitními pochody a jsou mnohem obtížněji zjistitelné, poněvadž se objevují s latencí jednoho až čtyř týdnů od očkování, nemají s nemocí, proti které se očkuje nic společného a vyskytují se nezávisle na množství podané očkovací látky. Dominující je zde určitá dispozice organismu takto reagovat, očkování hraje pouze roli jakéhosi spouštěče. Nejčastěji se vyskytují komplikace v oblasti nervového systému či tzv. autoimunitní projevy, kdy imunitní systém nerozpoznává precizně vlastní od cizího a „napadá“ např. tkáň kloubů apod. Existují i zatím neprokázané hypotézy, že nemoci jako cukrovka či roztroušená skleróza, u kterých hrají roli autoimunitní pochody, mohou mj. souviset s očkováním.
K očkování zajisté patří i statistiky, včetně údajů o komplikacích po očkování. Nakolik jsou tyto údaje spolehlivé a průkazné?
Očkovací statistiky jsou bohužel velmi ošidné a jejich srovnání s riziky onemocnění skrývá četná „ale“.
Některá se pokusím shrnout:
- Zdaleka ne všechny komplikace po očkování jsou hlášeny. Optimistické odhady ze západní Evropy předpokládají, že jen jedna třetina až desetina nežádoucích reakcí je skutečně nahlášena. I tato čísla jsou jen subjektivním odhadem.
- Srovnává-li se riziko onemocnění a riziko či přínos očkování, je třeba vždy zvažovat, o jakou populaci se jedná. Nelze srovnávat populace vyspělých států západní Evropy a rozvojových zemí Afriky či jihovýchodní Asie. Právě tak historická srovnání mají své limity. Výroky typu: „výskyt nemocných s chronickou žloutenku typu B se celosvětově odhaduje na 350 milionů osob, ročně zemře přibližně 1 milion nemocných v důsledku jaterní cirhózy či karcinomu jater způsobených chronickou hepatitidou B“ sice ukazují na to, že se jedná o závažný celosvětový problém a že očkování může představovat významný prostředek pro boj s touto závažnou nemocí. Nicméně naváže-li na něj text o přínosech a nezbytnosti očkování kojenců proti této nemoci v České republice (kde ročně onemocní kolem 10 dětí ve věku 0-14 let mezi 1,5 milionem dětí), pak se takový text rázem ocitá na pomezí manipulace. Obdobně nelze srovnávat např. komplikace a rizika vyplývající z onemocnění spalničkami na základě statistik, do kterých jsou zahrnuty údaje z rozvojových zemí Afriky. Tím nechci bagatelizovat rizika ani snižovat podíl a přínos očkování, pouze poukazuji na důsledné srovnávání srovnatelného.
- I otázka, kdy se považuje nežádoucí reakce po očkování za průkaznou hraje roli. Světová zdravotnická organizace WHO např. definuje 6 stupňů průkaznosti souvislosti mezi očkováním a komplikací po něm. Od stupně bezpečně jisté souvislosti (certain) přes pravděpodobnou (probable) a možnou (possible) souvislost až po nepravděpodobnou (unlikely) a konečně neúplně posouditelnou (conditional), resp. neposouditelnou (unclassificable). Možnost označit komplikaci za bezpečně související s očkováním vyžaduje nejen jednoznačné klinické a laboratorní příznaky a časovou souvislost, nýbrž i známý mechanismus vzniku komplikace. Tato konstelace je u mnoha závažných nežádoucích účinků včetně úmrtí spíše výjimkou než pravidlem. Zejména ještě neznámá komplikace u novější očkovací látky nemá nejprve vůbec šanci být označena za jistou. Např. není výjimečná situace, kdy je náhlé úmrtí kojence do 24-48 hodin po očkování klasifikováno na základě stupnice WHO jako komplikace nepravděpodobná jen proto, že není znám mechanismus vzniku úmrtí po konkrétním očkování a dítě nebylo pitváno. Tato velká opatrnost v posuzování souvislosti určitých příznaků s očkováním je nezbytná, když se chceme dobrat jejich skutečných příčin. U odborné veřejnosti by měla být samozřejmostí.
- V posledních letech se hodně hovoří o alarmujícím počtu záměrného zkreslování výsledků studií ze strany farmaceutického průmyslu (5).
Jak lze prokázání souvislostí napomoci a co mu naopak brání?
Objeví-li se nějaká závažná reakce po očkování, je třeba co nejpečlivěji popsat a zachytit okolnosti vzniku komplikace (druh i šarže očkovací látky, předcházející onemocnění dítěte, rodinná dispozice, užívané léky…), včetně laboratorních vyšetření. Lékař je ze zákona povinen všechny závažné komplikace hlásit jak hygienické službě, tak Státnímu ústavu pro kontrolu léčiv. Nehraje přitom roli, zda je v tu chvíli souvislost komplikace a očkování jednoznačně průkazná. Stává se samozřejmě, že závěr z šetření zní, že není možné jednoznačně prokázat kauzální souvislost mezi očkováním a komplikací. Rodičům se to může jevit jako absurdní: ráno bylo dítě zdravé, poté očkované a večer se objevily příznaky komplikace. Přesto se může jednat o souběh dvou nezávislých dějů. Lékař, který dojde k závěru, že souvislost komplikace a očkování je neprůkazná, nemusí být lhář, který zastírá problém, může opravdu jen jednat podle pravidel vědy.Čteme-li někde, že příčinná souvislost mezi nějakou komplikací a očkováním nebyla prokázána, pak vězme, že to neznamená, že tato souvislost neexistuje, nýbrž pouze nebyla splněna kritéria pro bezpečně jistou souvislost. A to je velký rozdíl – zda souvislost neexistuje, nebo jen nebyla prokázána. Dalo by se ještě mluvit o vlivu farmaceutických firem na zadávání, uveřejňování i výsledky studií, o obtížích vyplývajících z hodnocení vakcín, které jsou na trhu zatím příliš krátkou dobu (méně než 5-10 let), o problémech se systémy, které mají registrovat nežádoucí reakce na léčiva atd.
Ze strany výrobců očkovacích látek je však přesto za pomoci často velmi sofistikovaných a propracovaných argumentů vyvíjen tlak na to, aby se očkovalo co nejvíce a aby se tedy očkování jevilo jako nezbytné…
Ano, existuje dokonce celý vědní obor, který se v němčině nazývá trefně „Furchtapellforschung“. Česky by se dalo říct „výzkum apelativní funkce strachu“. Tento obor se zabývá mj. otázkou, jaká dávka strachu je potřeba, aby se v určité populaci vyvolala „žádoucí“ odpověď. Nejúčinnější jsou ty apely, kdy se hrozba zdá reálná („ano, to by se mohlo stát i nám“), ale není přehnaně velká. Těchto poznatků nakonec využívají více či méně cíleně nejen marketingoví stratégové farmaceutických firem, nýbrž i státní instituce. Cílené využití výsledků tohoto výzkumu sice může být motivováno dobrými úmysly (odnaučit lidi kouřit nebo nezdravě jíst…). Přesto se jedná o techniku, která neapeluje na racionální a vědomé zvážení pro a proti, nýbrž manipulativně působí na naše podvědomí. V tom vnímám její problematičnost.
Do této kategorie patří např. vyvolávání strachu mezi rodiči příkladem odhozené jehly narkomana na pískovišti a rizika onemocnění žloutenkou typu B (6), ale i banální zvětšenina klíštěte (působí trochu jako z hororu, i když samo zánět mozkových blan nevyvolává) na reklamě na očkovací látku.
Lze jednotlivá očkování dělit z hlediska jejich důležitosti? Jinými slovy, označil bys některá jako opravdu nezbytná a jiná spíše jako preventivní či doplňující?
Zde se dostáváme do roviny, kde je rozhodnutí o nezbytnosti nutně subjektivní. Jiné bude hledisko rodiče, jiné dětského lékaře, jiné epidemiologa a ještě jiné lékařů specialistů např. infekcionistů, plicních, neurologů (kteří vidí patrně nejvíc závažných nežádoucích účinků), imunologů a dalších. Je dobré vědět, že i mezi lékařskou veřejností se názory na nezbytnost určitých očkování liší. Naši plicní lékaři např. již několik let upozorňují a apelují na posun očkování proti tuberkulóze (7) z doby těsně po porodu (mj. z důvodu několika úmrtí po tomto očkování krátce po porodu v důsledku ještě nerozpoznaného těžkého defektu imunity) na dobu kolem 7. měsíce života. Ze strany Ministerstva zdravotnictví ani ze strany odborné pediatrické společnosti zatím tato argumentace nebyla shledána jako dostatečně závažná a v porodnicích se očkuje i nadále.
Pro rodiče, kteří by hypoteticky měli možnost o očkování svých dětí rozhodovat, považuji za podstatné, aby měli informace o čtyřech skutečnostech: 1. o závažnosti a léčitelnosti nemoci samotné, včetně rizika trvalých následků po onemocnění, 2. o výskytu onemocnění v naší populaci a jeho nakažlivosti, 3.o případném riziku pro okolí, pokud dítě onemocní a 4. o rizicích konkrétní očkovací látky.
Co považuješ v případě očkování za nejspornější otazníky, o čem vedou lékařsky vzdělaní zastánci a odpůrci očkování největší spory? Můžeš uvést nějaký příklad?
Otázku bych nestavěl jako spor zastánců a odpůrců očkování. Takto vyhraněná stanoviska ať už pro či proti očkování mívají výrazně ideologické rysy, které znemožňují věcnou diskusi. Navíc se jedná o problematiku složitou, v mnoha ohledech otevřenou, a tedy nutně nejednoznačnou. Jeden příklad: proti virové žloutence typu B existuje již řadu let možnost očkovat. Onemocnění tímto zánětem jater je závažným medicínským problémem v zemích jihovýchodní Asie, kde se vyskytují miliony nemocných tzv. chronickou hepatitidou B. Zavedení očkování v těchto zemích je bezpochyby obrovským medicínským přínosem a jednou z nejdůležitějších cest, jak nemocnost omezit. V České republice existuje již řadu let velmi úspěšný systém tzv. selektivního očkování vybraných skupin obyvatelstva, které jsou ohrožené. Sem patří např. všichni dialyzovaní pacienti, řada zaměstnanců ve zdravotnictví, kteří přicházejí do styku s krví a krevními deriváty či očkování novorozenců v prvních 12 hodinách po narození u matek, které jsou nositelkami viru hepatitidy B apod. I v těchto případech je očkování jistě velkým přínosem a nikdo z odborné veřejnosti jeho význam nezpochybňuje. Jiná je však situace ve chvíli, kdy Ministerstvo zdravotnictví ČR rozhodne o zavedení plošného očkování proti této nemoci u zdravých kojenců ze zdravého sociálního prostředí, dokonce proti doporučení odborníků (8).
Celostní medicína nabízí k současným klasickým formám očkování uspokojivé alternativy nebo aspoň možnosti, jak následky agresivních vakcín zmírnit. O jaké alternativy a zmírňování následků se jedná?
O těchto možnostech jsem slyšel, nikdy jsem s nimi ale nepracoval. Tzv. homeopatická alternativa vakcíny, tj. situace, kdy se očkovací látka nahradí homeopaticky zpracovaným přípravkem, existuje, ale i důvěryhodní lékaři homeopaté tvrdí, že výsledky jsou sporné. Sám bych tento způsob vakcíny nepoužil. Řešení následků očkování v rámci celostního pohledu považuji za velmi smysluplné.
Odpůrci očkování tvrdí, že efektivní obranou proti nakažlivým chorobám je především zdravý životní styl a harmonie v rodinných vztazích. Stonají děti z harmonických rodin méně?
Je pravda, že některé nebezpečné nakažlivé choroby se vyskytují především v sociálně problematickém prostředí. Sem patří například tuberkulóza, jejíž výskyt je výrazně vyšší u vězněných osob a bezdomovců, či virová žloutenka typu B, která se v Evropě typicky vyskytuje v promiskuitním prostředí a mezi i.v. narkomany. Z tohoto pohledu se dá s určitou mírou zobecnění říci, že zdravý životní styl a intaktní rodinné prostředí se spolupodílí na poklesu nemocnosti u řady nakažlivých chorob. Známé je i to, že počty nemocných tuberkulózou klesaly v západní a střední Evropě již dlouho před zavedením očkování proti tuberkulóze, právě v souvislosti se zlepšením životní úrovně. Také když se již nemoc vyskytne, pak lepší sociální prostředí znamená i větší šanci na uzdravení. Dá se tedy říci, že zdravý životní styl a sociální vztahy se spolu s očkováním podílejí na poklesu nemocnosti. Znalost vlivu sociálního zázemí na pravděpodobnost onemocnět může při rozhodování o očkování proti určitým nemocem hrát podstatnou roli. Tyto skutečnosti sice nelze považovat za argument pro či proti očkování, avšak jde o důležité hledisko, které je dobré brát v úvahu.
V některých jiných zemích je očkování pouhou „doporučenou“ záležitostí. Můžeš nastínit, jaká je situace jinde? Např. v Německu nebo Švýcarsku jsi delší dobu žil, takže máš přehled…
V zavedených demokraciích panuje, jak známo, obrovská liberálnost a s ní i důvěra v rodiče, že oni rozhodují o vlastních dětech v principu zodpovědněji než státní úředník. Počet a druh doporučených očkování, hrazených pojišťovnami, resp. státem, je ve většině evropských států obdobný jako u nás, pohybuje se mezi sedmi (Estonsko) a jedenácti (Francie, Španělsko), v průměru mezi devíti. Většina rodičů v těchto zemích nechává svoje děti očkovat proti nemocem, proti nimž je očkování doporučeno. Proočkovanost populace se pohybuje u většiny onemocnění při vstupu do školy kolem 70 až 90%.
Nemocnost je i při dobrovolnosti očkování většinou srovnatelná, někdy dokonce i lepší než v ČR. Oblíbený argument skalních zastánců povinného očkování, že ve chvíli, kdy by se zrušila striktní povinnost očkovat podle státem doporučeného kalendáře, by se dramaticky zhoršila nemocnost dětí, ve světle těchto dat ztrácí opodstatnění.
Přes určitá doporučená očkování se názory rodičů i vysoce kvalifikované odborné veřejnosti na očkování různí. Ve skutečných demokraciích platí právo svobodné volby dle svědomí a ve prospěch pacienta. Lékař v takovém prostředí rodiče informuje o důvodech, které mluví pro očkování i o nežádoucích účincích. Může připojit vahou své osobnosti doporučení, ale konečné rozhodnutí je na rodičích. Ti nesou zodpovědnost a jsou tímto systémem k zodpovědnosti vychováváni. U nás jsou občas rodiče (často vysokoškolsky vzdělaní), kteří mají na některé očkování jiný názor, označováni jako nezodpovědní. „Zodpovědnost“, kterou vyžaduje náš systém povinného očkování, ovšem spočívá ve slepém podřízení se autoritě státu.
Co poradit českým rodičům, kteří jsou o škodlivosti očkování naprosto přesvědčeni a nechtějí svoje děti nechat očkovat?
Na tuto otázku odpovídám nerad. Jsem na jednu stranu přesvědčen, že zákony se mají ctít. Na druhou stranu se ptám, co dělat v situaci, kdy zákon je v rozporu s mým poznáním a svědomím? Co stojí výš: respektování špatného zákona či vyhlášky, nebo vlastní svědomí, přesvědčení a starost o dobro dítěte? Rozhodování o očkování je v každém případě jedno z těch, které vyžaduje znalost a zodpovědnost. V případě, že někoho téma očkování netrápí, je jistě rozumnější si říct: „Mám pocit, že bych ráda své dítě ochránil/a, ale nemám kompetenci ani čas se tím zabývat, věřím odborníkům a doporučením MZ.“ Pokud ale téma očkování považujeme za důležité, pak nabídnu ještě několik nemedicínských otázek, které mohou při rozhodování sehrát svoji roli: „Proč chceme očkovat naše dítě jinak, než je doporučený kalendář? Co je motivem? Strach z očkování? Špatná předchozí zkušenost? Pocit, že u tak malého dítěte očkování není vhodné? Jsou o škodlivosti přesvědčení oba rodiče? Jsou názorově zajedno? Známe rizika nemocí? Známe rizika očkování?“ Z praktického hlediska je důležité, aby dítě, když už je necháme očkovat, bylo zcela zdravé (nemělo ani banální rýmu) a aby se nacházelo ve stabilní vývojové fázi. Vím, že oficiální doporučení jsou mnohem benevolentnější a např. teploty do 38 stupňů nejsou kontraindikací. Zkušenosti řady kolegů i mé vlastní však radí k obezřetnosti.
V ČR jsou možnosti informací velmi omezené. Můžeš poradit, kde je lze hledat?
Poměrně obšírné informace nalezneme na serveru www.vakciny.net, jejich cílem je však nezastřená propagace očkování a podstatné problematické aspekty zde nenajdeme. V současnosti asi nejlepší a nejvyváženější kniha Martina Hirteho Očkování pro a proti je katastrofálně přeložená, kniha Dr. Buchwalda Očkováni obchod se strachem přináší zajímavé aspekty, ale je z mého pohledu jednostranně zaměřená proti očkování, obsahuje řadu chyb a je zastaralá. Publikace Dr. Neustaedtera Problémy s očkováním je přehledná, dobře přeložená, ale stručná až zjednodušující a vychází z jiného prostředí (USA).
Kdybys mohl ve stávajícím českém systému očkování navrhnout změny, jak by tvůj návrh vypadal?
Uvedu pět zásad: 1. Stát by měl mít povinnost bezplatně poskytnout základní očkování. 2. Rodič by měl mít po rozhovoru s lékařem právo rozhodnout, zda ano, či ne, respektive kdy. 3. Rozhodování o zařazení očkování mezi doporučená a výběr konkrétního výrobce vakcíny by mělo být transparentní a veřejně kontrolovatelné. 4. Pro určité definované, epidemiologicky závažné situace by měla být stanovena speciální pravidla i pravomoci zdravotních orgánů zasáhnout do svobody rozhodování o medicínském zásahu do organismu, mám na mysli závažné epidemie a veřejné zdraví ohrožující nemoci. 5. Na změně zákona by se kromě právníků a lékařů měli podílet i zástupci pacientů.
Lukáši, co tě přivedlo k hlubšímu zájmu o problematiku očkování? Stojí za tím nějaký osobní příběh?
Manželka pochází z Německa, kde je rozhodnutí o tom, zda a kdy očkovat pouze na rodičích. V Čechách se moje žena ocitá v situaci, že o tom, co je nám v životě nejdražší, totiž o našich dětech, rozhodují anonymní úředníci na ministerstvu zdravotnictví. Překročením zeměpisné hranice se ze svéprávné, respektované, často i obdivované ženy vychovávající čtyři děti stává vyvrhel, kterého je třeba donutit, aby se představám zmíněných úředníků podřídil. Když se nám nedávno narodilo čtvrté dítě, řekli jsme si, že se již českým systémem povinných očkování nenecháme nutit k tomu, abychom vůči vlastním dětem jednali v rozporu se svědomím i odborným přesvědčením. Oslovili jsme právníka a rozhodli se právní cestou nesouhlasit s očkováním dcery proti hepatitidě B. Ostatní očkování jsme odložili až na dobu po prvním roce života dítěte. A protože jsme přesvědčeni, že se jedná o celospolečensky závažné téma, požádali jsme i s právníkem o grant, který by nám problém pomohl řešit veřejně. Grant nám byl Nadací Open Society Fund přidělen. Nyní musím být tedy připraven naše postoje hájit. Trochu jsme si tím zkomplikovali život, ale za rovnou páteř nám to určitě stojí.
Děkuji za rozhovor.
Eva Labusová
Odborná právní spolupráce: Mgr. Martin Prokop, občanské sdružení ARS AEQUI et BONI (9)
Na zhliadnutie pripájame tiež: Odmietnutie, alebo odklad očkovania
(2) – Von Kries R, Toschke AM, Straßburger K, Kundi M, Kalies H, Nennstiel U, Jorch G, Rosenbauer J, Giani, G: Sudden ans unexpected desths after the administration of hexavalent vaccines (diphtheria, tetanus, pertusis, poliomyelitis, hepatitis B, Haemophilus influenzae type b):is there a signal? Eur J Pediatr (2005) 164:61-69.
– Zinka B, Rauch E, Buettner A, Rueff F, Penning R: Unexplained cases of sudden infant death shortly after hexavalent vaccination. Vaccine May (2005) in press.
(3) EMEA Public Statement 8519/03, 28. April 2003.
(5) Např. http://www.nature.com/nature/journal/v435/n7043/full/435737a.html nebo http://news.bbc.co.uk/2/hi/business/3771429.stm
http://www.news.ch/179245/detail.htm
