Bohumila Truhlářová
Lidé ke mně chodí s nejrůznějšími záležitostmi a často se ptají: „Co jsem byl (byla) v minulém životě?“ Nemám srdce jim říci: „Ale já nic takového přece nenabízím, nikde neslibuji, že vám „vyčtu“ něco z vaší minulosti. Moje celá nabídka pomoci je na netových stránkách a jsou tam samé normální (seriózní) věci: pomoc se vztahy atd…“ Lidi takto neodbývám, jen je poprosím, aby s touto otázkou počkali až na závěr konzultace. Že pokud bude třeba něco z minulosti vyjevit (protože se to bude vázat k probíranému tématu), sama jim to řeknu. Informace o minulých životech mi totiž – je-li to třeba – začnou „defilovat hlavou“ – jako kdybych se dívala v kině na film.Člověk, který pokládá otázku o své minulosti, neví, o co si říká. V této oblasti se pohybuji patnáct let a tak dlouho mám přístup i do minulých životů. (Jak jsem se ke schopnosti do nich vstupovat dostala, popisuji ve své 4. knize „Karma v denním životě“.) Informace o minulých životech nejsou ničím zvláštním, že je to normální záležitost – jde o fakta, která jsme zapomněli. Zkušenosti minulé rozumem nevíme, ale máme je uložené v duši – stačí si o ně říci. Neznáme je proto, že jsme dosud neudělali pro jejich „vyzdvižení z temnoty“ dost. Víc nežli je zdrávo se bojíme a neunesli bychom fakt, že už jsme někde, někdy – třeba i něco nepříjemného – s někým žili.
O co v minulých životech jde?
Proč se s lidmi znovu potkáváme? Žili jsme překrásnou lásku a nebo nám to tenkrát dohromady moc nešlo? Rodiny jsou kouzelnými místy setkávání „viníků“ z minulých životů. Všimli jste si, co lidí má problémy se svými nejbližšími, jak málo rodů je skutečně láskyplných, moudrých a pohodových? To je proto, že v rodinách je vše hodně blízké. Z vazeb – třeba dítě a rodič – se nedá snadno uhnout pryč. Aktéři mohou jediné: projít si touto učební látkou a co nejlépe ji zvládnout. Utéct z domácí vyučovací lekce se prakticky nedá (a také to nikomu nedoporučuji). Rodina je pro nás základní prostředí, které v cestě „na lepší“ potřebujeme přijmout, pochopit a zvládnout.
A pak jsou tu naši partneři! To je také úžasná záležitost! S partnerem se kterým jdeme na radnici se nikdy nevidíme poprvé… A kdybychom věděli, co všechno máme za sebou, hodně bychom se podivili. Jako by náš život byl začarovaný: spoustu příběhů máme za sebou a k tomu do budoucna je stále co řešit. Ještě že máme dva absolutně skvostné fenomény: Odpuštění a Lásku. Napsala jsem je s velkými písmeny, protože nad Ně ve světě nic mocnějšího není! A tak na to mysleme a ať nás potkává cokoliv, opírejme se o Ně! S Nimi je pak jedno co bylo i co bude dál, hlavně teď žijme co nejvíc čistě.
Z minulosti můžeme čerpat poučení pro okamžiky, které prožíváme teď.
Sama si už o minulé životy neříkám. Přicházejí si jak chtějí: nečekaně a někdy je doprovází hluboké citové dojetí. Např. slyším z nahrávky „Povídání“ Jana Konfršta modlitbu Otče náš v aramejštině. Je to říkáno slovy, jakými se ji modlil Ježíš. A mně najednou dojde, že ta slova znám! Jakoby mi hovořil z mojí duše! Slzy se mi valí po tvářích, nedají se zastavit, takový je to nádherná pocit! A k tomu vidím svým vnitřním zrakem scénu z minulosti: jak sedíme v půlkruhu na zemi v bílých hábitech a aramejsky se modlíme. A aby toho nebylo dost, přijde i „postrčení“ od Vesmírné moudrosti: Bohunko, ty si pořád vybíráš partnera z lidí, kteří tam tenkrát nebyli. (Svého milého, se kterým se nemůžeme ve vztahu shodnout, vidím jak pobíhá na odlehlé stráni a pase tam ovečky. A nebo vyprávím známým na jejich požádání, jak to bylo s mojí fóbijí na šero v lese a jak jsem se s ní vyrovnala pomocí auditinku (více o tom najdete v mé 1. knize.) A vtom mi dojde, že tvář hlavního aktéra z minulosti znám! Sedí tu mezi námi… Tenkrát sprovodil ze světa matku i mé sourozence… a teď nic netuší. K tomu mi jde hlavou doplnění dalších informací o minulosti – jedna scéna střídá druhou… vždyť on má v minulosti mnohé vlastnosti stejné jako teď! Na chvíli mi to vzalo dech; to jsem nečekala. Ale nesmím mu ublížit. Děj se co děj, informacemi nesmím ublížit nikomu. A tak o tom, co jsem se dozvěděla mlčím. Sám si na to přijde, až nastane vhodný čas. Nechci vás svým vyprávěním odrazovat od minulých životů, ale možná vás už napadlo, že to s nimi nebude jenom tak a není vhodné se do nich snažit dostat předčasně. Stačí to, co nám samy vyjeví – i toho je až dost. Dojděme si k nim raději přirozenou cestou. (O tom, jak jsem se naučila dostávat do minulých životů, píši ve své 4. knize). A jestli jsou minulé příběhy jenom plné bolesti? I kdepak. Je v nich i „láska až za hrob“. Představte si hrad a v něm mladý hradní pán se svou paní. Láska mezi nimi je nádherná a navíc se pěkně chovají ke svým poddaným. Vše ale zpřetrhá válka. Pán odjíždí do boje a už se nevrací, přijde o život na bitevním poli. Jeho mladá paní ztrátu manžela neunese a spáchá sebevraždu. A roky běží… a manželé se potkávají znovu. Tolik se milují a rozumí si. Vše je nádherné až do doby, kdy manžel při pobytu v horách přijde o život. A manželka u mne hledá pomoc: vypráví mi o jejich velké lásce v tomto životě, i o tom, jak byla s příbuznými na jednom hradě a jako by tam všechno znala, tak důvěrné jí tam všechno připadalo! A že by nejraději spáchala sebevraždu, protože žít bez něho ji nebaví… Příběhy se opakují, jen kulisy se mění. My jsme stále stejní, vývoj činíme po malých krůčcích – a jestli žena teď nepochopí, že láska byť je sebekrásnější nemůže omluvit neúctu k daru života a zabije se opět, může o omilovaného manžela přijít i v životě příštím.
Minulé životy a naše nemoci
Píši teď knihu „Léčení příčin nemocí“ a z ní vybírám příběh, který je až neuvěřitelný..
Paní Hana četla jednu z mých knížek, kde píši o nemocném dítěti. A protože v rodině mají invalidního syna, rozhodla se mi zavolat. Toužila najít cestu dál. Její touha byla opravdová – čistá a upřímná – a věci dostaly spád. Bydlela několik set kilometrů ode mne a při telefonickém hovoru jsme obě s překvapením zjistily, že do jejího města za pár dnů odjíždím pracovat. Neřešili jsme tedy nic po telefonu, ale ona se ke mně objednala na osobní konzultaci. Den před domluvenou konzultací měla vizi: před jejíma očima se odehrával minulý život – příběh, který spolu se svým současným synkem prožila v žití předcházejícím… Přišla mi povědět, co se o jejich společném minulém životě dozvěděla a posléze mi to dovolila publikovat. Bylo to těžké tenkrát a není to snadné ani dnes. Možná si k tomuto příběhu dodáte přívlastky „hrozné, šílené:“ zmrzačený voják a mladé děvče, které mu přišlo pomáhat. A touha vojáka mít dívku pro sebe ať to stojí cokoliv, přitáhnout si ji k sobě, připoutat ji jakoby silným řetězem – a to navždy. Udělat to tak, aby ho už nikdy neopustila…
Ano, i takto se někdy k sobě chováme. Říkáme: „Já tě strašně miluji a nechci, abys mě opustila. Chci, abys se mnou byla celý život. A nejlépe aby ses ode mne nevzdálila ani na krok.“ A neuvědomuje si, že takováto touha nemá s láskou nic společného. Láska není nátlak. Když totiž z druhého děláme otroka, láska v takovém vztahu přítomná není. Hru manipulace a násilí tu totiž rozehrává naše ego. A myšlenka zlá bohužel neumírá v okamžiku smrti našeho hmotného těla, majetnické požadavky si můžeme přenést i do života příštího. A to se také v tomto příběhu stalo.
Běžně nepočítáme s tím, že myšlenky lidí jsou natolik tvůrčí, že si jimi můžeme na těla způsobit nemoci. Ale život je fér – žití každého jedince má hluboký smysl a pro všechny platí, že pobyt zde na Zemi se řídí určitými zákonitostmi: máme za úkol se pročišťovat do stále jemnější podoby… Paní Hana se přišla zbavit minulých vin a její syn má za úkol odložit majetnické touhy, snahu si její život přivlastnit, udělat si z ní otroka.
Příběh tlaku a viny
„Bylo to za války. Muži se vraceli z fronty a když byli zranění, posílali k nim domů dívky, aby se o ně staraly. Já jsem byla jednou z takových dobrovolnic a přišla jsem na statek, kde byl mladý muž, bývalý voják“, vyprávěla mi paní Hana o tom, co se dozvěděla o minulosti. „Právě se vrátil z fronty a byl zraněný natolik, že sám nemohl chodit. Přišel o obě nohy od kolen dolů a byl upoután na invalidním vozíku. Rodina mě přijala velice hezky, všichni na mě byli milí, jen toho bláta, kdyby všude tolik nebylo. Bylo to na vsi a když zapršelo, nedalo se pořádně ani projít.
Plnila jsem si své povinnosti, pomáhala s čím bylo třeba, vozila jsem vojáka na procházky přírodou. Nebylo to špatné, zvykli jsme si na sebe, bylo nám všem spolu dobře. Jako by rodina trochu počítala s tím, že u nich zůstanu natrvalo. I voják byl ke mně nesmírně milý a já jsem ho měla také ráda; stali se z nás blízcí přátelé. Když mi však nabídl, abych u nich zůstala, věděla jsem jasně, že tam zůstat nechci. Byla jsem mladá, chtěla jsem studovat zdravotní škola a ta byla ve městě. Nebyla jsem zvyklá na život na vsi… zůstat tam, to prostě nešlo. Musela jsem jít dál. Vojákovi jsem říkala o svých plánech i o tom, že bych byla ráda, aby šel se mnou. On své zranění ovšem vnímal jako nepřekonatelný handicap, vůbec pro něho nepadalo v úvahu, že by v tomto stavu statek opustil. Chtěl žít ve známém prostředí, v kruhu rodinném – a se mnou. Došlo k rozporu. Nemohli jsme se dohodnout. Já jsem tam zůstat nemohla – to mě mohli rovnou pohřbít zaživa – nemoci studovat, do smrti žít na vsi, to zkrátka nešlo. A on svou rodnou vesnici opustit nechtěl. Překročit svůj stín jsme nedokázali ani jeden.
Od toho dne se náš vztah změnil: on začal dělat všechno proto, aby si mě ve své blízkosti udržel. Urazil se a trestal mě mlčením, pak se mě snažil přemluvit, abych zůstala. Vysvětloval mi, jak je život nebezpečný a že by mi u nich bylo dobře. Když jsem nepovolila, začal mě obviňovat a byl na mě zlý. Z pěkného soužití bylo nakonec peklo. Blížil se den odjezdu a on nátlak na mě vystupňoval. Nesmírně mě to zraňovalo, mrzelo mě, že se tolik změnil. Opět jsem mu nabízela, aby jen se mnou, ale on se mi jen vysmál. Odjížděla jsem se silným pocitem viny za to, že se všechno pokazilo…“
Zde by vyprávění mohlo skončit. Matka se dozvěděla o tom, že se současným synem žila už v minulosti. Jenže to není všechno. Karmický příběh právě v okamžiku, kdy voják vyvíjel na dívku tlak a ona z toho cítila viny právě začal! A to si přenesli i do života, který žili teď! A tento karmický zádrhel bylo třeba teď vyřešit, aby negativní věci mezi nimi už dál nepokračovaly.
„Voják z minulého života je nyní můj syn“, pokračovala paní Hana. „S manželem se o něho ze všech sil staráme, ale já už nemohu dál. Jako by mi syn ukradl život, jsem před zhroucením, skutečně nevím co mám dělat, abych to zvládla… „
Vnímavý čtenář moc dobře ví, co ti dva spolu žijí. Ano, tušíte správně, pokračují ve stejných modelech chování v jakých před lety uvízli: on na ní bezohledně tlačí své potřeby s cílem si ji absolutně podmanit, aby mu sloužila a nepohnula se od něho ani na krok. A ona se mu snaží vyhovět, protože on ji tolik potřebuje – bez ní totiž skutečně neumí udělat ani krok… Víte v jaké podobě se setkali? Její syn je invalidní, ač je mu už šest let, neumí bez pomoci chodit.
Zamrazí vás v zádech když dodám, že syn má poškozenou stejnou část těla jako měl voják před lety, tedy nohy od kolen dolů? Teď mu sice nechybí, ale jsou tenké jako hůlky, takže se na nich bez pomoci neudrží a o samostatné chůzi nemůže být ani řeč. Matka je nucená ho poponášet z místa na místo…On je statný chlapec a paní Hana naopak velice drobného vzrůstu. Chápete k čemu došlo? Co se mu nepodařilo v životě minulém, toho dosáhl teď – ona se od něho nemůže hnout ani na krok. Její život patří plně jemu. Syn totiž nesnáší, když se od něho byť na malou chvíli vzdálí, nechce nikoho jiného, jen jí. A navíc v její přítomnosti odmítá používat i své lehce poškozené ruce. Je-li s matkou, ruce schová za záda a signalizuje jí, že se najíst neumí. A ona ho krmí… (Když je přítomen otec, ten se mu nepodvolí a syn jí sám.)
Matka je plná obav, aby mu nějak neublížila. Neunesla by viny, když by mu plně neposloužila. Přišla se mě zeptat, co má dělat, protože je na konci nejenom svých psychických, ale i fyzických sil. Už dál nemůže. Samozřejmě, že syna miluje, ale takto to dál nejde. Vůbec nežije svůj život – nemůže nikam: k holiči, nakoupit… syn ji připravil úplně o její osobní život…
A tady by vyprávění opět mohlo skončit. Ale život pokračuje dál: je fér, každá situace je smysluplná a má řešení.
A tak jsme hledali a kombinovali a vymýšleli způsob, aby se syn postupně začleňoval do života, ve kterém by měl šanci z egoisty dospěl v muže zodpovědného za svůj život. A matka, aby zvládla tuto současnou roli a k tomu nepřišla o svůj život. Nikdo pro nikoho nesmíme být otrokem. V žádném případě není přípustné dovolit druhému, aby k nám žil roli otrokáře. Viny, bezmocnost, chladnokrevná vypočítavost a neomalenost… to vše jsou nedobré energie, které máme za úkol během žití proměnit v pravdu a lásku. A když jsou teď karty rozdány tak, že paní Hana je dospělá a navíc je to matka, tak má ke svému dítěti i povinnost vést ho k zodpovědnosti. Musí mu cíleně ukazovat, že život není o tlaku a egoismu, i když se tomuto názoru bude syn pravděpodobně ze všech sil bránit, nesmí se dát od něho připravit o svůj vlastní život a nechat se jím vydírat.
Život je fér a všechno co se zde děje má hluboký – pravdivý a láskyplný smysl. Ovšem náplň svému žití musíme dát svými řádnými rozhodnutími sami. Máme za úkol chovat se tak, abychom současnou učební látku už nemuseli v budoucnosti opakovat a postoupili jsme svým vývojem o stupínek dál.
Bohumila Truhlářová
