Tak jako je mužským dominantním způsobem okleštěné a zmanipulované porodnictví, tak je zmanipulované české i slovenské hudební školství. Drezurní výuka hudbě (trestem) kopíruje autoritativní styl školství (který zavedla dle pruského vojenského stylu Marie Terezie, aby měla v říši poslušné poddané a loajální úředníky).
obrázok so súhlasom stockimages / FreeDigitalPhotos.net
Zatímco jinde v demokratickém světě se už dávno na konzervatořích mohou studenti učit hrát na piano či housle, ale zároveň na indické bubínky tabla či čínské ústní varhánky šeng (u indického, resp. čínského učitele!), u nás stále vyučují hudbu 19. století metodami 19.století, a holčičky blinkají strachy před vystoupením na školní besídce a houslistky či violistky symfonických orchestrů blinkají strachem před premiérou. Zatímco u nás děti, které rády pískají na flétny melodie svých oblíbených písniček, vzápětí hry nechávají, protože je nutí učit se teorii a noty (případ nejen mé vnučky), v Japonsku, Maďarsku a ve většině zemí demokratického světa si mohou „hrát“ (vždyť se přece říká „hrát“ na hudební nástroj!) dokud nástroj nezvládnou: neztratí tak svou hravost (rozuměj, radost z improvizace a objevování nových postupů).
Syn Ivy Bittové chodí v USA na Bard college do tzv. performing class: „Pro to neexistuje český výraz,“ vysvětluje Bittová, „ale výuka spočívá v tom, že se studenti na hodině sejdou a před ostatními předvedou skladbu. Potom si o tom všichni povídají, o skladateli, o skladbě samotné, ale i o jejím praktickém provedení, jak by mělo vypadat, co by se do toho mělo vložit… To je podle mě skvělé: děti se otrkají, a zároveň to není jen drill mezi učitelem a žákem. Takhle nemají žádné zábrany vystupovat před publikem a taky umí o věcech mluvit.“
(Víkend HN 25/09)
Překážkou změny nejsou peníze, nebo systém, ale lidé (učitelé a profesoři, zabednění ve stylu, který zvládli mnohdy již v dobách třeskutého socialismu, a neochotní a tedy i neschopní naučit se vnímat v dětech budoucí osobnosti, ne poslušné interprety). Je to na rodičích, a veřejnosti, aby něžně donutili pedagogy učit, a ne nutit, děti si hrát (na nástroj).
Na seminářích a kurzech učím již třicet let lidi (a děti) hrát si… hudbou jinak. Tak se ostatně jmenuje i jedna moje kniha: Hudba jinak.
Hudba, ta původní, jiná než ta „naše“, je totiž něco docela jiného, než nám předkládají… něco daleko hlubšího, transformativnějšího, a také pro člověka (a lidstvo) důležitějšího, než tušíme. Jak prohlásil kdysi John Cage: „Když jsem se ptal sám sebe, proč skládám hudbu, doufal jsem, že tím napomůžu uskutečnit sociální revoluci. Teď vím, že hudbou se spouští revoluce duchovní.“
Zopakuji (při vší úctě k těm, kteří celé roky zatím marně usilují o transformaci českého hudebního školství) letitý ale stále platný „vtip“: Jaký je rozdíl mezi vrabcem a slavíkem? Žádný. Vrabec je slavík, který vystudoval (českou) konzervatoř.
Tam totiž (tak jako v základních školách, viz rostoucí počet článků polemizujících např. se známkováním, a také demonstrace nespokojených studentů), dělají z vrabců slavíky a ze slavíků vrabce.
Každé dítě se přirozeně rádo učí (ať už ve škole, nebo v hudební škole), pokud je to hrou.
Autor: Vlastimil Marek
