Ve známém pentagramu jin-jangové teorie, který znázorňuje vztahy mezi jednotlivými drahami, orgány, a tedy také emocemi, jsou kromě dvojice zlost–strach ještě další tři emoce: radost, smutek a hloubání. Když jsme objevili v emočním poli polaritu zlost–strach, napadlo nás samozřejmě, že také radost–smutek tvoří podobnou dvojici. Jenže co s hloubáním? Abychom lépe porozuměli vztahům emocí, je třeba si uvědomit podstatné rozdíly mezi nimi. Zatímco strach a agrese jsou rychlé, komplexní, zpravidla život zachraňující reakce na probíhající situaci, která nás ohrožuje, další tři emoce se obvykle netýkají bezprostředního ohrožení. Mohou být samozřejmě také prudké, silné, nekontrolovatelné, ale častěji jsou reakcí na již proběhlý děj. Dobře to můžeme vidět u dítěte, které bezprostředně reaguje radostí na to, co dostalo, celé září.
photostock / FreeDigitalPhotos.net
Naopak, když nedostane, co očekávalo, nebo je mu odebráno, co už mělo, mimikou i celým tělem projevuje smutek. Samozřejmě se brzy naučí posilovat žádoucí chování okolí. Radostným výrazem odměňuje a smutným ho trestá. Místo smutkem může reagovat také agresivně, vztekem. Ale to se brzy rodiče naučí rozlišovat a vědí, že pláč ze vzteku – zuření – je něco jiného než smutek. Vztek dítě zkouší jako možnost, jak se stát v dané situaci aktivním, kontrolovat situaci i v případě smutku ze ztráty, když se to předtím ukázalo být výhodné v případě strachu.
Nalezneme také zde v jazyce zakotvený vztah mezi radostí a smutkem? Pokud se na radost a smutek díváme jako na reakci na událost, pak se nabízí jakýsi protiklad významů slov „dal“ – „vzal“. Dal-radost, vzal-smutek. (Jazykovědci by s námi jistě nesouhlasili, ale nám tento jazykový „trik“ v češtině možná usnadní pochopení vztahu radosti, smutku a hloubání. Dítě reaguje bezprostředně a nezáludně, bez postranních úmyslů, radostí na zisk a smutkem na ztrátu. Má však zřejmě podivuhodnou třetí možnost triangulovat dva vylučující se stavy radosti a smutku, nepřidat se na žádnou z obou stran a unést ambivalentní pozici uprostřed díky schopnosti se od této dichotomie oddělit hloubáním, promýšlením situace, získáváním času a ponaučení ze ztráty. „Vzdát“ – totiž vzdálit se oběma možnostem.74 To však neznamená, že jsou tyto děti uchráněny od silných emočních zátěží. V rodinách to bývají děti, které se „promyšleně“ a „vědomě“ obětují ke zlepšení celkové bilance emočního pole rodiny. Uvozovky uvádíme proto, že to zvláště u malých dětí není čistě racionální či intelektuální, ale emocionální výkon hloubání.
Když se teď znovu vrátíme k jin-jangové teorii, vzpomeňme si, co říkají staří mistři o začátku všeho: „Čchi plodí jedno, jedno plodí dvoje, dvoje plodí troje a troje plodí myriády věcí.“ (Ando, I, s. 69) Zdá se, že to platí i o emocích. Jediná a první emoce, která se při narození na tento svět může objevit, je úzkost, a ta nemá polarity. Je to úzkost, protože všechno je neznámé. Teprve když pocítíme první nevědomé rozlišení „já“ proti „ne-já“, můžeme zažít dualitu strach–zlost. V této fázi „já“ znamená ve skutečnosti ještě přetrvávající vztah „já součástí matky mimo matčino tělo“ na rozdíl od mnohem pozdější fáze psychosociální diferenciace dítěte od matky za přispění otce. Všechno „ne-já“ nás na psychologické rovině ohrožuje, stejně jako to rozpoznává náš imunitní systém na rovině biologické (Schubert, Schüssler, 2003). Naše zatím nezralá nervová soustava odlišuje, co k nám patří a co ne.
Zprvu reagujeme strachem, postupně se učíme mít situaci stále více pod kontrolou a můžeme mít vztek. Tedy úzkost plodí „dvoje“, strach a hněv či vztek. Když už jsme si základním místem na tomto světě jistí, opakovaně a spolehlivě nás matka vždy zachrání, můžeme postoupit dál. Už si všímáme, že můžeme něco dostat – napít, blízkost, teplo, což nás zaplavuje pocitem štěstí a radosti. Ale běda, ve stejném momentě se dozvídáme, že to můžeme i nedostat nebo ztratit. Na tuto nepříjemnou dichotomii můžeme reagovat již známým způsobem, buď smutkem či zlostí, nebo třetí možností, která se nově vynořuje, ustoupením stranou a vytvořením distance. Vzdát to a hloubat. „Dvoje utvoří troje“, ke smutku a vzteku se přidá emočně silné hloubání. K takovému prožitku mohou být zahnány děti, které trpí dnes už dostatečně popsaným hospitalismem, anebo lidé v jakémkoli věku emočně chronicky deprivovaní jinak než raným pobytem v nemocnici bez přítomnosti matky. Například staří a opuštění, tělesně postižení s nedostatečnými sociálními kontakty, ale také členové rodin, kteří sice žijí mezi ostatními, ale jsou v jemném předivu interakcí neviditelně, ale o to účinněji izolováni.
Co vyčteme z jin-jangové teorie o vztahu těchto emocí a orgánů? Radost se vztahuje k orgánu srdce a perikardu.75 Srdce (sin) bývá nazýváno vládcem všech orgánů, a jak je u čínského myšlení zvykem, nemá zdaleka jen vlastnosti pumpy, jako v naší evropské tradici. Je také sídlem ducha šen, sídlem psychiky a vědomí. Nespěchejme s odsudkem jen proto, že my máme psychiku a vědomí spojeny s mozkem a že víme, že i po transplantaci srdce je člověk schopen s touto cizí „pumpou“ žít s vlastní psychikou a vědomím. Možná, jako v případě jater, najdeme nějaký důvod, proč o vědomí a psychice uvažovali staří mistři právě takto.76 „Proudění krve zabezpečuje srdce pravidelným pulzováním, ovšem hybnou silou tohoto pulzování i pohybu krve je podle čínské medicíny srdeční čchi. V tomto kontextu se o ní hovoří jako o srdečním jangu.“ (Ando, I, s. 169) Z naší medicíny víme to, co nemohli vědět staří Číňané, kteří se jen ve velmi malé míře věnovali pitvám mrtvých těl: Srdce má svůj vlastní zdroj impulzů (peacemaker), vlákna zvláštní svaloviny, rozvádějící synchronizovaný pulz do celého srdce. Určování rytmu, pravidel, jak jsme již řekli, lze považovat za jang. Zatímco krev jako tekutina je jin. Samotná aktivita srdečního svalu, kterou pumpuje krev do celého těla, a je s celým tělem spojena celým uzavřeným cévním řečištěm, je nepochybně jang, je však závislá na zvláštní „krvi srdce“, což je jin. Dobře víme, jak je síla srdce závislá na dobrém prokrvení koronárního řečiště, i jak málo stačí, aby síla srdce ochabla. Srdce je tak místem významného setkání jin a jangu. Jejich spolupráce zde je zdrojem energie srdce, srdeční čchi. To má zásadní vliv na krev, která může být v plicích okysličována a je rozváděna do celého těla. V tom se obě medicíny příliš neliší. Včetně hodnocení symptomů (bledost tváře, překrvení, modravé zabarvení…) ve vztahu ke zdraví srdce.
Ale jak je to s psychickou složkou vázanou na srdce? Ando uvádí: „Duch šen má v čínské medicíně širší a užší význam. Ten širší odpovídá tomu, co my chápeme jako výraz, tedy celkový vzhled člověka, celkový dojem, jímž působí – výraz jeho tváře, očí, způsob řeči, chování, gestikulace, vše co vyzařuje z jeho osobnosti.“ (Ando, I, s. 170) Duch šen je jangové povahy, ale potřebuje ke své existenci i jinový protiklad, jímž má být ťing (vytvářená z vrozené čchi, esence potravy, krve a vdechované čchi), ze které se transformuje a kterou je ustavičně doplňován. Aniž bychom se chtěli zaplétat do složitého taoistického výkladu, ten totiž najde čtenář v úplné podobě u citovaného Vladimíra Ando, chceme objevit, co podstatného se připisuje srdci. „Srdce s takto vyváženou čchi (energií) je pak připraveno plnit svou psychickou funkci, touto funkcí je přijímat věci (žen-wu), čili odrážení, refl ektování vnějšího světa, přijímání podnětů přicházejících zvenčí.“ To znamená, že srdce na tělesné úrovni je především pumpou určující tempo–jang, ale ve své „psychické“ funkci je zdrojem přijetí a porozumění, tedy jin (vzpomeňte na: „Aha, tak takhle je to?!“). A teď připomeňme ono české „dal“ radost, ke kterému jsme dospěli úvahou nad emocí radosti. Radost (a proto i srdce) je spojená s dáváním a přijímáním. A vzpomeňte na úsloví „nemá srdce“, které pasuje na toho, kdo je tvrdý, odmítá soucit, odmítá přijmout věci přicházející zvenčí, odmítá je uznat, hájí jen své stanovisko a nedává. „Má tvrdé srdce.“
Poruchy této funkce podle jin-jangu se odrážejí především v psychice: mírnějšími příznaky jsou například nespavost nebo množství snů, duševní neklid; ve vážnějších případech otupělost, malátnost nebo až delirium, výpadky vědomí. Vztah srdce k ostatním orgánům vychází z představy jeho řídící funkce a z vědomí jeho propojení s celým tělem skrze krevní oběh. Kde jinde než právě v oblasti srdce se nejvíce projeví nerovnováha jin-jangu v celém systému, tedy také v celé rodině. Víme, jak často jsou anginózní bolesti srdce součástí boje o moc mezi stárnoucími manželi, bývají zbraní i argumentem. („Nezlobte dědečka, nevidíte, že má zase bolesti,“ umravňuje žena svá vnoučata, zatímco manžel si drží ruku na srdci. Obvykle se tak zastaví komunikace, která směřovala k něčemu, co by musel její manžel uznat, přijmout.)
Ale jak je to s tou radostí? „Její nadměrnost nebo nedostatek odrážejí stav čchi srdce. Při prázdnotě čchi (energie) se dostavuje smutek, melancholie, čímž se srdce jakoby uzavírá do sebe a brání dalšímu výdeji své energie.“ (Ando, I, s. 174) Při nedostatku radosti přestáváme mít energii a všichni to dobře známe. Dvojici takový stav postihuje v obtížných dobách, kdy je rodičovský úkol nad jejich síly. Pokud si neposkytnou trochu radosti, začne to po čase být na jejich výrazu vidět. Asi se nebudeme divit tomu, že takový nedostatek energie častěji vidíme na matkách, když si otcové přece jen od rodičovství občas při své „jangu přiměřené lehkovážnosti“ mimo rodinu radosti užijí. Třeba při kulečníku. Je třeba podotknout, že také nadměrná radost může tělu škodit. V našem pojetí je to především proto, že v rámci celého emočního pole rodiny dochází obvykle k vyrovnávání radosti jednoho smutkem druhého. Evropská medicína se naproti tomu úvahami o vlivu radosti na srdce příliš nezabývá. Až nedávno se potvrdilo, že existuje cosi jako syndrom „zlomeného srdce“, tedy vliv psychického stresu přímo na funkci srdce (Wittstein a kol., 2005). V literatuře se opakovaně vyskytly zprávy o reverzibilní dysfunkci levé komory vyvolané stresem, ale mechanismy této poruchy zůstávaly neznámé. Skupina kardiologů v čele s Wittsteinem z Johns Hopkins University School of Public Health v Baltimoru vnesla nové světlo do této problematiky.
Emoční šok, který vyprovokoval stav podobný kardiomyopatii, kterou by bylo možno označit jako syndrom zlomeného srdce, nebyl v některých případech, posuzováno zvenčí, nikterak výjimečně dramatický. U jediného ze sledovaných mužů to bylo vystoupení před soudem, u žen šlo nejčastěji o úmrtí některého z rodičů, manžela či dalších blízkých osob, dále o autonehodu, ozbrojené přepadení, strach z lékařského výkonu, strach z udušení, vystoupení na veřejnosti, ale také prudká hádka, nenadálé setkání s dávným známým a překvapující zážitek na party. Z extrémně zvýšených hodnot katecholaminů nutně vycházejí také hypotézy o mechanismu „omráčení“ myokardu, i když vztah mezi těmito dvěma jevy zůstává nejasný.
Vysvětlení chybí i pro rozdílné zastoupení pohlaví, které naznačuje biologickou predispozici pro stresem vyvolanou dysfunkci myokardu. Sexuální hormony mají významný vliv na sympatickou neurohumorální osu i na koronární vazoreaktivitu, ale sexuální rozdíly týkající se metabolismu a účinků katecholaminů nejsou dostatečně prozkoumány.
Ukážka z knihy Rodina a rodinná teórie jin – jangu – Vladislav Chvála, Ludmila Trapková
- Knihy o orientálnej a tradičnej čínskej medicíne
- Články o vzťahoch
- Ďalšie články o orientálnej a tradičnej čínskej medicíne
