obrázok so súhlasom Ambro / FreeDigitalPhotos.net
Celý život se učíme, a to dvěmi, navzájem se prolínajícími způsoby. Jednak se snažíme naplnit, co cítíme, že je dobré, že bychom právě toto měli dělat a dále se odrážíme od určitých mantinelů, které se mohou zviditelňovat například jako onemocnění. Nikdo není tak špatný, aby přirozenou snahu být dobrý, lásku v sobě neměl, a nikdo z nás také není tak dokonalý, aby občas nenarazil, nos si nenatloukl a koleno neodřel.
Nemoc nám praví: „Zastav se. Kam chvátáš, kam to jdeš? Zapomněl jsi na lásku, zapomněl jsi ji rozdávat, zapomněl jsi ji přijímat, zapomněl jsi děkovat i prosit. Zvolni, vylaď svůj směr a zjemni prostředky, jimiž hodláš dosáhnout svých cílů.“ Nemoc je laskavá a přichází, aby nás další nebolelo, aby nás ještě větší trápení nepotkalo. Obrací nás od zevního k vnitřnímu, od materiálního k duchovnímu.
Varování člověka nezačínají těžkým onemocněním. Zprvu jsou jemná, přirovnejme je k třísce zadřené pod nehtem. Že nic necítíme? Uhodíme se do loktu. Stále nic? Stále jdeme, kudy chceme a kde naše štěstí neleží? Prý ne, údajně jdeme správně, jen nás přitom pobolívá rameno, koleno, záda? Co nás přibrzdí, na chvíli zastaví? Stačí nám rada, značka, musí přijít složitá křižovatka nebo se pokusíme projet i betonovou stěnou? Nehoda není náhoda a tak i zlomenina mimo jiné vybíjí to neradostné, bolestné a námi nevhodně prosazované, co jsme na sebe nabalili. A až když člověka ani toto několikeré varování nezastaví, když je nevnímá či banalizuje, až teprve pak přicházejí infarkty, mrtvice, nemoci a trápení, bez kterých bychom chtěli žít, ale s nimiž, právě pro pěkné dny příští, zatím musíme žít.
Ženy jsou vnímavější než muži. Více naříkají, častěji se léčí a jsou nemocné, ale rovněž se dožívají vyššího věku; také proto, že slyší jemnější náznaky: „Tak ne, tohle není správné, spíše to přijmi, než abys s tím bojoval(a).“. Muže dlouho nic netrápí, svou vůlí a silou mnohé překonají. Jenomže jednou přijde chvíle, obvykle po padesátce, šedesátce, která jimi do základů zatřese a nezřídka je pro ně okamžikem posledním. Velmi účinným lékem na všechny onemocnění je milosrdenství ukryté v našem srdci, lékem je upřímné odpuštění, lékem je také pokora, nenásilí a láska. Proč neužíváme léky, které nám nabízí Bůh?
K poslední části otázky. Změnit sebe sama je úkol nejtěžší. Je jednodušší postavit dům než zvítězit sám nad sebou. Hledáme jednodušší způsoby a ony (zdánlivě) jsou. Nyní něco vyřeší, jsme díky jejich využití bez dřívějších zdravotních potíží, ale … Vše, všecičko, co jsme v tomto zrození i dříve sobě i druhým navařili, někdy ochutnáme, vědomě se s tím „popasujeme“, pocítíme to „na vlastní kůži“. A jestliže to pokorně, bez výčitek, obviňování druhých přijmeme a předložené součky trpělivě sami rozmotáme, potom to, co vzniklo naší neláskou dobrodiním a láskou zcela rozpustíme, dispozici (třeba i rodinnou) k onemocnění zrušíme. Jestliže v léčbě (klasické či alternativní) převažuje úsilí pacienta, jsou změny k pozitivnímu pomalejší, ale dlouhodobé. „Synu, věř. Věř, že aniž na člověka sáhneš, Já podle toho, jak přijme Tvé rady, uberu z jeho bolestí, nebo ponechám tak.“ Otevřít srdce, toť nejúčinnější lék.
Mohl byste nám prozradit, jaká cesta Vás zavedla od technického vzdělání k léčitelské praxi?
Byla to nemoc mé paní, která se o tyto věci dost zajímala, a která s neradostnou diagnózou, která přišla zčistajasna, navštívila několik dobrých léčitelů, až mně jeden z nich řekl: „A proč si ji nevyléčíte sám, vždyť můžete mít lepší schopnosti než mám já.“ A bylo to. Krátce po svých 33-tých narozeninách jsem nastoupil na svoji cestičku k Bohu. Měl jsem to požehnání, že mně, do té doby ryzímu materialistovi, On v této době velmi zřetelně ukázal, že je. Během minuty mizely bulky v podkoží, na jedno ucho prakticky neslyšící dívka po společné prosbě poslané ze srdce vzhůru uslyšela, žena, která již delší čas nemohla otěhotnět, „na dálku“ otěhotněla atd. Poznal jsem, že mít a nerozdat, je jako stát žíznivý u studánky a nenapít se. Poznal jsem, že Bůh je jako předobrá zlatá rybka, která své služby nabízí rybáři, a že člověk je rybář, který neví, co si má přát. A to ještě málokdy zlatou rybku na udici lásky uloví. Bohu ráno slibuji, že mu budu dělat čest, večer při modlitbě poznávám, jak snadno a často se od Boha odvracím den co den.
Svoji profesi – statika ocelových konstrukcí – doposud vykonávám. Vedle zaměstnání pomáhám lidem najít cestu ke zdraví, píši knihy, přednáším, pořádám kurzy. Žiji pro lidi a největší odměnou je mně radost, kterou mám, když vidím, jak znovu objevili své štěstí a zdraví. Na úzkou kladinu, kterou představuje léčba, psaní knih jako jediná činnost, jako jediný zdroj příjmu, prozatím nepospíchám.
Kořeny nemocí jsou asi mnohdy velmi složité. Píšete například, že opakované záněty středouší dítěte mohou být odrazem toho, co dítě nechce slyšet – mohou to být třeba různé disharmonie mezi rodiči. Čím je však ovlivněno, že jedno dvojče jimi trpí a druhé nikoliv? (To je příklad z naší rodiny.)
Tak jako dvě jablka ze stejné větve jednoho stromu nejsou úplně stejná, tak i dvojčata jsou rozdílná. Co jedno bolestně vnímá, nad tím se to druhé skoro nepozastavuje. Jsou jiná, každé je v něčem dokonalejší, každé něco jiného může a mohlo by s pomocí rodičů vylepšovat. Dobře vidíme jejich těla, ale skoro vůbec neznáme jejich duše. Vcítit se do druhého, do jeho nejniternějších pocitů, to patří obecně k našim slabinám. Zdraví uší souvisí také s pohlavními orgány. Řekl bych, že dítě, které záněty středouší trpí, bude pravděpodobně velmi citlivé a současně je na jeho životní pouti budou potkávat více zkoušky v partnerských vztazích. A když dítě trpí, neboť v duši opravdu trpí, je-li nemocné, pohlaď je – každou vzpomínkou, každým slovem, něžně rukou i časem, který mu věnuješ. K tomu přidej třeba reflexní terapii, koupel v bylinkách (děti nerady pijí čaje), trošičku usměrni jejich stravu a kladný výsledek se dozajista dostaví.
A co takový zubní kámen – tím trpí snad prakticky všichni. Také něco symbolizuje?
Zubní kámen hyzdí nejvíce naše přední zuby, které souvisejí s oblastí hlavy. Zubní kámen je odrazem tvrdosti našeho myšlení, odráží naše velké „rácio“, které nám brání povznésti se, naplnit touhy srdce, poznati domov naší duše, které nás odpojuje od slyšení a zření běžně neviditelného duchovního světa. Většinou žijeme pod silnou dekou logiky a vlastních představ. Při lámání chleba, při zásadních rozhodnutích dáme nakonec na rozum a šepot dušičky neslyšíme. Příliš si fandíme, příliš v sebe věříme, neodpouštíme, neprosíme o pomoc shůry.
Připadá vám správný názor, že podřízení se karmickému působení je dobrovolným nevědomým rozhodnutím duše. Jinými slovy že karmické důsledky našich činu nejsou nevyhnutelné, ale duše se jim díky svému vyššímu plánu podřizuje (nebo je dokonce vyhledává)?
Řekl bych: „Nerozumím,“ řekl bych, že tento dotaz je zbytečný, že tento dotaz nevzešel z čisté mysli, ale ze zvídavé hlavy. Každý si na něj dá jinou odpověď. Ježíš kdysi pravil: „Mluvím k Vám o lidském a vy mně nerozumíte. Jak mně porozumíte, budu-li k vám hovořit o Božském?“ Na co nemusím, na to nemyslím. Proč si zavírat srdce. Neumím se správně chovat, moje reakce nejsou vždy láskyplné, má mysl není prosta sobectví. Toto nejprve, až pak (snad) Váš dotaz. Nezlobte se, promiňte. Ono podobný dotaz by pravděpodobně položilo poměrně hodně hledajících. Dnes lze vypozorovat velký příklon lidí k Bohu, který je tak milosrdný a dobrý, že jim umožní překračovat i to, k čemu je sám skrze Ježíše nabádal. Prý nečiníme chyby, pouze sbíráme zkušenosti. Nevím, jestli se v současnosti dost hledajících nevyhýbá Pravdě, která od nich něco vyžaduje. Nevím, není-li jejich hledání spíše zvědavost. Nějak se začít musí, ale jste-li dál, jste-li výš, myslete na Boha jako na strůjce všeho, pamatujte na Ne-já. Je velmi málo kvalitních převaděčů přes most zdánlivosti, početné jsou zástupy těch, kteří touží přejít. Chceš-li přejít rychle, jdi sám. Chceš-li přejít rychle, jdi s převaděčem nejvyšším – s Bohem.
Vždy se v duchu směji, když se někdo okázale pohoršuje nad chováním druhých lidí (např. že někdo někoho opustil) a z podtextu vyplývá „to by se tedy mne stát nemohlo“. Myslím si, že je důležité pochopit, že každý (i ten nejhorší „lump“) se chová tak, jak sám nejlépe dokáže a hlavně, že se klidně můžeme sami dostat do podobné situace, ani nebudeme vědět jak. Máte na věc podobný názor?
Ano, podobný. Milujte druhé jací jsou, neboť oni nikdy nebudou takoví, jaké byste je chtěli mít. A nesmát se, pohladit. Ukázat lásku těm, kteří lásku neznají, vždyť právě oni nejvíce lásku potřebují. Proměňujte kameny v chleby a sebe, své „já“ umelte na drobný prach. Až budete méně než prach, stanete se součástí hvězd.
Manželka se rozhodla, že začne kouřit. Manžel jí řekne: „Kouření mi vadí. Pokud na svém rozhodnutí trváš, budu se muset odstěhovat. Mám tě rád, rád bych žil především s tebou, ale je to pro mne nepřekonatelná překážka.“ Připadá Vám takovýto typ jednání netolerantní?
Kvůli kouření opustit ženu svou? Pro peníze ztratit duši? Asi málo lásky dostávané od kategorického muže přivedlo jeho ženu k zatím jen touze po cigaretě. Asi se o manžela nemohla opřít, svěřit se mu, asi její nevyřčené prosby neslyšel. Kdyby muž „svítil“ čili byl čist a Bohu blízko, nemohla by žena, s níž žije a která doposud nekouřila, pocítit touhu po cigaretách. Pes je věrný, ale kouše. Kůň je spolehlivý pomocník, ale kope. Každý máme nějaké to ale.
Připadá mi, že katolická církev považuje sexualitu za jakýsi nežádoucí průvodní jev toho, abychom mohli mít potomstvo. Zřejmě proto také poměrně důsledně odmítá antikoncepci. Máte v tomto směru poněkud liberálnější názor?
Názor katolické církve na antikoncepci (odmítá i prezervativ) je přísný. Pomněme však, nevznikl-li jako zákonitý protipól toho, co se děje ve společnosti a co se děje, to raději ani nevypočítávejme. Podle mne by se měl, když už nepočká do dnů, kdy jeho dvanáctkrát do roka úrodu dávající jabloň nerodí, zapřít ten, kdo dobývá. Chránit by se měl muž. Takto (použitím prezervativu) se zároveň trochu utlumuje jeho ego a zjemňuje chování k ženě. Když se milujete se svojí ženou, se svým mužem, milujte se srdcem, ne tělem. Kdy je to srdcem (a umocněno tělem), a kdy pouze tělem, to dobře poznáte. A pamatujte: „Jeden muž – jedna žena. Tvůj muž – Tvoje žena.“
Nepřipadá vám, že z mnoha manželství se vytrácí radost, protože partneři mají strach z toho, jak by je druhý přijal, kdyby byli hodně otevření? Neprospělo by, kdybychom manželství nebrali zase až tak velmi vážně („Musíte žít spolu stůj co stůj až do smrti)?
Co je to být hodně, co je to být málo k partnerovi otevřený? Říkat mu všechno, co se mně nelíbí? Chválit ho a vycházet mu vstříc na každém kroku? Neprospělo! „Nikdy nesmíš poradit člověku, byť snáší úděl sebebolestnější, aby se rozvedl,“ pravil mně jednou můj vnitřní hlas. Vždy ukazuj lidem, co je spojuje, to dobro v druhém, každý v něčem jiném toho druhého předčí a je jeho tohoto prvku chování učitelem. Zvolí-li člověk rozvod, nechť je to pouze jeho, Tebou vůbec neovlivněná, volba. „Rozvedeme se,“ řekla žena. „Dobrá, necháme to na příště,“ odvětil jí muž. Svatba není módě podléhající čin, uzavření manželství je úplné odevzdání se. Dvě duše se touhou po sobě tetelí, dvě duše slibem věrnosti a vzájemné pomoci v jednu splynou. Sňatkem žena muži, muž ženě vystaví podepsaný nevyplněný šek na všechno, co vlastní. Kolem manželů se také vytvoří mohutná duchovní ochrana, která je vede ke smíru a vidění dobra v partnerovi zejména v dobách bouří. Umíme nést kříž, umíme vidět dobrodiní kříže? Umíme poprosit za zlehčení až odejmutí kříže? Když ti něco nejde, zkus nesobecky, ze srdce, pokorně a vroucně poprosit. Manželství berte vážněji než práci, kariéru, koníčky i duchovní cestu. Pod lampou bývá největší tma. Měnit svět je třeba začít u sebe, ve vlastní rodině, vlastními činy. Muž má vždy rezervy v lásce, žena se učí nadhledu muže a odhodit starosti. Každý něco umíme, každý v něčem klopýtáme.
Slyšel jsem, že právě vydáváte svoji čtvrtou knihu s názvem „Pohlazení pro duši“. Můžete nám ve zkratce prozradit, o čem bude pojednávat?
Kniha mně byla dána napsat, aby se naše ztrápené dušičky rozsvítily, aby se divocí koníci zastavili, abychom odpouštěli, milovali, pomáhali, dokázali dát i přijmout, abychom byli šťastní. Jedná se o soubor asi 1690 krátkých myšlenek. Poprosíš, knihu otevřeš a to, co ji psalo, já to nebyl, já tam jen někdy, človíček nedokonalý, dal své nezralé „já“, Tě osloví, pohladí. Kniha může odzrcadlit duši čtenáře – bude-li on chtít. Její motto zní: „Až víra Tvá zhasne, jsem tady pro Tebe. Až nebudeš vědět kudy kam, poraď se se Mnou. Až nebudeš chtít nic, povím a dám Ti vše.“
Děkuji Vám za rozhovor.
Tu si môže vybrať z kníh a prednášok na CD od Ing. Miroslava Hrabicu
Tu si môžete vybrať z ponuky kníh zaoberajúcich sa duchovnými príčinami chorôb
Ostatné články od Ing. Miroslava Hrabicu
