Cesta, vedoucí ke vzniku knihy Co nesmíte vědět, nebyla běžná – nikdy jsem ji totiž neměl v plánu napsat. Dá se říct, že mi ji nadiktoval sám život: v průběhu let jsem byl svědkem, jak banky doslova zničily několik mně blízkých lidí. Viděl jsem, jak můj přítel přišel na burze o celý svůj majetek. Zažil jsem, jak se při zhroucení americké banky Lehman Brothers rozplynuly v nenávratnu skromné úspory jedné starší dámy. Viděl jsem hněv, smutek, slzy a bezmocnost.
Již léta pozoruji, jak stále více lidí v mém okolí (snaživí a slušní lidé) přichází o práci a z donucení se musí profesně „osamostatnit“ a to jim stačí sotva k přežití, protože nárok na podporu v nezaměstnanosti nemají.
Znám mladé, vzdělané a velmi motivované lidi, kteří léta tvrdě pracují, aniž by jim za to někdo zaplatil. Jsou to praktikanti, vykořisťovaní moderní otroci.
Během pravidelných pracovních pobytů v USA jsem si všiml, že v posledních letech rapidně narostl počet bezdomovců. Viděl jsem akademika v dobrém obleku, jak přespává v autě, protože přišel o dům. Vzpomněl jsem si, jak žebráci v Berlíně a Londýně stojí fronty u popelnic, aby sehnali k jídlu alespoň nějaké zbytky, a napadlo mne, že sbírání zálohovaných lahví se z nouze změnilo v povolání. Viděl jsem, jak se bída jako šedá clona znovu roztahuje nad celým západním světem, zatímco hrstka jedinců stále bohatne. Současně s tím jsem slyšel z médií hlášení, která se mi snažila namluvit, že prý je vše v pořádku, že jsme v období rozmachu, kráčíme vstříc růžové budoucnosti, z které všichni profitujeme. Avšak svět kolem mne byl úplně jiný, než jak ho líčila média.
obrázok so súhlasom Grant Cochrane / FreeDigitalPhotos.net
A tak jsem se ptal sám sebe: Proč? Jak to, že vidím co ostatní nevidí? Závisí to na mém vnímání a postřehu? Je za tím nějaký systém, a jestliže ano, tak jaký?
Ovládal mne stále silnější pocit, že žijeme ve světě klamů a že někde blízko cosi dřímá a chtěl jsem zjistit, co to je. Začal jsem pátrat.
Pokaždé, když jsem četl nebo slyšel něco, co mi nedávalo smysl (což se stávalo stále častěji), pátral jsem po tom. Zpočátku bylo všechno zmatené. V krátké době jsem měl na psacím stole chaos papírků s poznámkami. Prolistoval jsem hezkou řádku knih s oslími rohy a zažloutlými štítky. Celé dny a týdny jsem brouzdal po internetu a narážel na nejrůznější konspirační teorie, které mne zpočátku obveselovaly, později ale začínaly šokovat. Tiskl jsem si texty, ukládal v počítači data a v krátké době jsem zcela ztratil přehled. Kdesi venku, ve virtuálním světě, jsou tisíce hledajících, jež si pokládají podobné otázky jako já. Většina odpovědí ale působí jako čiré fantazmagorie. Předkládají tvrzení, aniž by měli důkazy – ale alespoň se ptají.
Nejsem učený odborník na ekonomii, ale těch několik semestrů, co jsem ji studoval, stačí. Jednak abych věděl, že tento obor může být k smrti nudný, jednak abych ovšem i pochopil, že světová hospodářská krize, která oficiálně propukla v roce 2007, není v roce 2011 ještě ani zdaleka zažehnaná. Právě naopak! Teprve se naplno rozběhla.
Zjistil jsem, že mnohá tvrzení, jež novináři a ekonomové pouštěli do médií, byla prostě nepravdivá a nedávala nejmenší smysl. Shodovala se však s neustále opakovanými nesmyslnými výroky mnohých politiků. Jako modlitbu drmolila média stále dokola tutéž větu: „Všechno v pořádku! Všechno v pořádku! Všechno je v pořádku!“ Ale nebylo!
Přihlížel jsem, jak se svět kolem mne stále více propadá do chaosu. Stala se z něj hromada střepů. Proč se mi jenom politici a tisk snažili namluvit, že vše bylo v pořádku, když i slepý viděl, že mnohé z toho, na co proud narazil, stáhnul pod hladinu?
Má situace mi připomněla film Johna Carpentera: „Jsou mezi námi!“ V něm čirou náhodou najde jeden prosťáček brýle, s jejichž pomocí vidí pod povrch věcí. Najednou všude čte jen nápisy typu „Buď poslušný!“, „Konzumuj!“, „Spi dál!“ nebo „Dívej se na televizi!“ a na bankovkách: „Tohle je tvůj bůh!“
Já jsem byl tím mužem v Carpenterově filmu! Najednou jsem dostal příležitost a nahlédl jsem za oponu – co jsem viděl, mne ale nepotěšilo. Abych sám tomu lépe porozuměl, začal jsem vše sepisovat. Problém však spočíval v tom, že v Carpenterově filmu to byli mimozemšťané, kdo si lidstvo, aniž by si toho všimlo, držel odedávna jako otroky. Kontrolovali myšlenky a vysílali přes antény signál, který bránil lidem v tom, aby uviděli pravou tvář věcí. V tomto bodě bych chtěl být přece jen serióznější.
Četl jsem, bádal a setkával se s lidmi, odborníky na různé oblasti – hospodářství, bankovnictví, finance a média. Pomohli mi vnést světlo do temnot mého osamělého pátrání. Každý z nich věděl něco, co mne posunulo dál, ale všichni viděli jen svůj malý výřez z celku. Věděli více, než si uvědomovali, ale zároveň byli postižení profesní slepotou.
Zjištění, že hospodářství, bankovnictví a politika se hrají s falešnými kartami, mi nic nového nepřineslo. Rozdíl byl pouze v rozsahu, v jakém se mi vše zjevilo a který jsem evidentně podcenil. Řečeno slovy Shakespearova Hamleta: „Je něco shnilého ve státě dánském.“ Vše smrdělo až do nebes, až se mi dělalo zle.
Zabýval jsem se do hloubky peněžnictvím a vytušil jsem, že klíč ke všemu leží právě tam. Výsledek těchto pátrání byl otřesný a zdrcující, neboť jsem zjistil, že peníze nejsou to, za co jsem je považoval. Spíše než platidlo byly spíše prostředkem k vytváření (ú)tlaku. Zjistil jsem, že banky si smějí peníze svobodně vymýšlet. To mne však na univerzitě nikdo nenaučil. „Jak to banky dělají? Komu patří?“ Teď jsem to chtěl vědět přesně!
Opět následovaly týdny sisyfovské práce, táhnul jsem to celé noci a četl, dokud se mi nedělaly mžitky před očima. Rozmotal jsem komplikovaný spletenec firem, nechal jsem se oklamat a poté jsem se znovu vrátil na stezku, vedoucí k porozumění a srozumitelnosti. Pak jsem zjistil: Nic není takové, jaké se zdá z vnějšku. Vypadalo to na to, že nic z toho, co jsem se naučil ve škole nebo na univerzitě je pravdivé. Jak to však bylo možné? Všichni mi vědomě lhali? A pokud ano, proč?
Znova a znova jsem se musel vracet na začátek a stále dokola si pokládat nejjednodušší otázky, až dokud jsem je doopravdy nepochopil a nedokázal na ně odpovědět: „Co to jsou peníze? Co to je banka? Jak funguje stát? Komu patří? Co vlastně dělá centrální banka?“ Jednalo se o jednoduché otázky, ale odpovědi na ně byly složité – a nezapadaly do sebe. Takzvaní odborníci poskytovali vysvětlení, u kterých jsem buď usínal, nebo propadal záchvatům šílenství. Musely přece existovat jednodušší, lepší a logičtější odpovědi! A já jsem je nalezl v okamžiku, kdy jsem si položil rozhodující otázku: „Komu to přináší užitek?“
Najednou jsem zjistil, že ekonomika, bankovnictví a všechny procesy, jež nějak souvisí s penězi, byly v zásadě úplně jednoduché. Vysvětlení byla komplikovaná pouze proto, aby jim nikdo nerozuměl. Všechno do sebe začalo pomalu zapadat.
Je to mnohem jednodušší, než se zpočátku zdálo: celý západní svět patří několika málo rodinám! Toť vše. Doopravdy – všechno spočívá v rukou několika málo jedinců. V západním světě téměř každý koncern, skoro všechny banky i celé státy, včetně médií, politiky, vědy a vzdělávacího systému, spočívají v rukou několika málo rodin. Těmto vyvoleným patří dokonce i počasí. Ano, četli jste dobře: Tyto rodiny ovlivňují i počasí!
Zní to bláznivě? Já vím! Věřte mi, že to vím. Ale přijde ještě něco horšího. Na následujících stránkách podrobně rozepíšu výsledky svých výzkumů a vám se nebude dostávat slov. Potom možná pocítíte hněv, strach nebo bezmocnost. Přinejmenším já jsem to tak prožíval. Každý z nás je však pánem svého života, a ten se může každou vteřinu zcela změnit – nakonec mne ovládlo přesvědčení, že musím něco udělat. Vždyť každý by se měl snažit, aby opustil tento svět lepší, než když na něj přišel.
Vysvětlím vám, jakou budoucnost nalinkoval tento malý osvícený kruh superbohatých lidí mně i vám. Jejich plán má jednoduché a neokázalé pojmenování: nový světový řád (=NWO New World Order). Vyložím vám šokující detaily ďábelských úmyslů, při jejichž čtení vám ztuhne krev v žilách. Ano, podtitulek už to prozradil: velká část lidstva má být kvůli tomuto záměru obětována; miliardy nic netušících lidí, kteří nikomu nic neudělali, musí zmizet! Vysvětlím vám jak a proč. Řeknu vám jména těch, jež stojí v pozadí. Ukážu vám však také, co můžeme společně udělat, abychom tento šílený projekt překazili.
Jste připraveni pohlédnout do budoucnosti? Jste skutečně připravení? Pokud ano, následujte mne do budoucnosti, jakou nám naplánovali páni světa. Následujte mne do nového světového řádu! Už dávno začal!
Pokud si nejste jistí a váháte, potom tuto knihu raději rychle odložte a prostě žijte dál, jak jste byli doposud zvyklí. Zapněte televizi a poslouchejte zprávy: „Všechno je v pořádku! Všechno je v pořádku! Všechno je v pořádku!“
Anebo si ještě jednou připomeňme Hamletova slova: „Být, či nebýt, to je to, oč tu jde!“
Část první
HOSPODÁŘSTVÍ A PENÍZE
„Mluvit pravdu v čase
všeobecného klamu je revoluční čin.“
George Orwell
Ze čtyř dílů této knihy vás bezpochyby nejvíce potěší obě střední části. Půjdeme zde doopravdy k věci, slovo za slovem doslova „vymeteme chlívek“, pojmenujeme osoby v pozadí – vládce Země, rozpleteme síť firem a zveřejníme, jaké ničemnosti naplánovali pro naši budoucnost. Dozvíte se všechny detaily.
Abyste všemu lépe porozuměli, přece jen se však nejprve budete muset zabývat hospodářstvím, penězi, zlatem, inflací a vůbec nástroji moci a manipulace, jinak řečeno: bankami. Místy to možná půjde poněkud ztuha, ale nakonec budete odměněni – mnohem lépe pak pochopíte souvislosti.
Začneme událostmi posledních let, protože jsou do jisté míry stále ještě čerstvé. Kolik toho víte o probíhající hospodářské krizi? Co si myslíte, že ji spustilo a co způsobilo? Domníváte se, že už je zažehnána?
Velká krize
Las Vegas. Flamingo Road. Tma se rozprostírá nad pouštním městem, avšak miliardy světýlek proměňují noc v den. V kasinu uvnitř Caesarova paláce, jednom z nejluxusnějších ve městě, to sladce voní vášní a chtíčem. Vzadu u jednoho z pokerových stolů sedí muž, kterému právě přeje štěstí: černý oblek, bílé boty, nagelované vlasy sčesané dozadu. Před ním se kupí svazky dolarů a hromady žetonů. Má teď vítr v plachtách – chová se stále rozpustileji a také stále více riskuje; shlukují se kolem něho ženy s hlubokými dekolty, šampaňské teče proudem, adrenalin kalí rozumné uvažování. Vzduch by se dal krájet. Zase má dobrou kartu. Davem proběhne vlna šepotu.
Vše se daří až do chvíle, kdy má manažer kasina, který sedí v potemnělé místnosti v jednom z horních pater, dítěte štěstěny prostě dost. Dává znamení krupiérovi a do hry se dostávají falešné karty – plán B. Nyní záleží jen na tom, jestli se jedná o profesionálního hráče, nebo ne. Pokud ne, obratem ruky vše zase prohraje. Pokud ano, ukončí hru, nechá si proplatit žetony a vytratí se.
V tom případě se ale spouští plán C – jsou vysláni rváči. Na parkovišti nebo v hotelovém pokoji mu seberou všechny peníze a přinesou je nazpět. Hra je jednoduchá: zisk nakonec vždycky putuje do banku, jinak by neexistovala kasina. Jakýkoliv jiný scénář představuje naprostou výjimku nebo idealistické představy.
Nejedná se totiž o hollywoodskou gangsterku, jež končí happyendem, nýbrž o realitu. V zásadě neexistuje rozdíl mezi hernami, soukromými bankami a centrálními bankami. Všechny přinášejí nepředstavitelné bohatství svým vlastníkům, a ti pak milostivě dovolí ostatním, aby se na jejich zisku podíleli – ovšem jen do té míry, nakolik uznají sami za vhodné.
Las Vegas žije ze show, blikajících světel, dlouhých nohou a krátkých sukní, z adrenalinu, tvrdého pití, hudby, kulis, mýtů, falešných tvrzení a nadějí na rychlé zbohatnutí. To však není možné, přinejmenším ne na dlouho, protože nakonec vždycky vyhraje banka!
Americký trendový prognostik Gerald Celente v rozhovoru ze 17. listopadu 2010 řekl:
„Tohle je začátek konce eura. Euro bylo vytvořeno s velkými očekáváními, v době velké hospodářské euforie a za předpokladu, že růst nikdy neskončí – ale každý růst má nevyhnutelně svůj konec! To, co se v Evropě děje, není jen prostý dominový efekt, tohle je světová hospodářská krize. Od roku 2007, kdy začala, se (kromě toho, že centrální banky vysypaly biliony dolarů jako pokus o záchranu systému, který se zhroutil sám do sebe) nic nezměnilo!“
Lze očekávat, že současná hospodářská krize, jež se dala do pohybu souběžně s bankovní krizí a prasknutím bubliny v oblasti obchodu s realitami v Anglii, Irsku, Španělsku a v USA, dalece překoná krizi ze třicátých let. V tomto bodě jsou mnozí vážení ekonomové zajedno.
Spouštěčem obrovských problémů, které nyní trápí všechny státy, bylo, že banky – především ve výše jmenovaných zemích – poskytovaly úvěry na nemovitosti, u nichž bylo jasné, že je dlužníci nikdy nebudou schopní splatit. Nemyslím tím, že si dlužníci (tedy stavitelé a nakupující) uvědomovali, že úvěry nesplatí, nýbrž že každý soudný ekonom, a tím pádem také banka, musel nevyhnutelné splasknutí bubliny předvídat, a to z jednoho prostého důvodu: velké banky západního světa v devadesátých letech poskytovaly úvěry bez jistiny každému, kdo o to požádal. V Číně byla podobná situace. Úvěry se přímo vnucovaly, úroky neustále klesaly, půjčky byly pořád výhodnější a banky financovaly nemovitosti až do výše sta procent! To znamená, že dlužník vůbec nemusel přispět vlastním kapitálem, a přesto si mohl od banky vypůjčit na koupi domu nebo bytu celou částku – což hovoří proti jakémukoliv obchodnímu duchu a uvažování; přinejmenším na první pohled.
To mělo za následek, že stále více lidí, kteří si dříve ani netroufali snít o vlastním bydlení, zavětřilo příležitost a bralo si realitní úvěry. Stoupající poptávka povzbuzovala obchod s realitami, ceny stoupaly. Domy se proměnily v objekty spekulace. Chuť nakupovat stále rostla. Spotřeba stoupala, jakoby neexistovalo „zítra!“ Velmi snadno se dalo přijít k penězům a kdekdo chtěl své bohatství vystavovat ostatním na odiv.
Vše vypadalo zdánlivě dokonale: kdo si koupil dům, mohl se již po roce těšit z domnělých pěti nebo deseti procent růstu jeho hodnoty. Za deset let by tentýž objekt měl mít teoreticky dvojnásobnou, pokud ne ještě vyšší hodnotu! A co teprve po dvaceti letech? Fantazie a lačnost neznaly hranic.
Tento údajný nárůst hodnoty vypočítali tzv. nezávislí experti, které nepověřili ani prodávající, ani banky. Podle fair value (=reálné tržní hodnoty) se neustále vypracovávala nejnovější ocenění nemovitostí. Sotva překvapí, že většinou ve prospěch zadavatele, a podle toho „naskočila“ i hodnota. Co následovalo?
Lidé vycházeli z předpokladu, že při podobném obchodu beztak nemůže nikdo nic ztratit. Zlehkomyslněli a začali si najednou brát i úvěry s očividně špatně nastavenými podmínkami. Prostě každý chtěl být u toho. Lidé byli doslova svádění k tomu aby se zadlužovali. Auta, elektronika, zařízení, dokonce i dovolené – vše se dalo pořídit na dluh, stačilo vytáhnout kreditní kartu.
Konec internetové horečky (=anglicky: dot-com-bubble) na konci devadesátých let však jako silné varování dostatečně nezapůsobilo. I když přišly o veškeré své úspory miliony lidí na celém světě, poté co investovali do tzv. nové ekonomiky (=New Economy). Jednalo se o firmy zaměřené na počítače a internet, které však nevlastnily prakticky nic, žádné licence, továrny či stroje. Žily pouze z barvitě líčených idejí a profitovaly z rychle rostoucího trhu. Když se však trh nasytil a mnohé představy se ukázaly bezcenné, burzovní kurzy firem New Economy se propadly a strhly s sebou i veškeré obchodování s akciemi.
Šok netrval dlouho. Všichni totiž vycházeli z předpokladu, že ceny nemovitostí porostou i nadále. A právě tohle byla ona zásadní chyba – omyl, se kterým velké banky počítaly!
Je totiž nemožné, aby hodnota určitého zboží nekonečně stoupala. Konstantní nárůst cen je možný jedině tehdy, kdyby na trh proudilo stále více peněz. Jinak by přece chyběly peníze k uhrazování stále vyšších sum, takže ceny by zase klesly.
Stále větší objemy peněz v oběhu, které ve skutečnosti vznikaly následkem ulehčeného a podporovaného poskytování úvěrů, však způsobily, že peníze ztrácely na hodnotě. Inflace rostla, až se nakonec srovnala s domnělým zvyšováním hodnoty. Životní náklady i mzdy rostou, ovšem ne ve stejné míře. Euforii střídá strach, začíná se boj o přežití.
Poznámka:
Máte-li na tomto místě problém pokračovat ve čtení, prosím o strpení. Tematiku poskytování úvěrů a inflace brzy blíže probereme. Vím, že je frustrující, když člověk něčemu nerozumí, i to, že s uvedenými pojmy mnozí čtenáři mohou mít obtíže. Znám to z vlastní zkušenosti. Určité souvislosti pochopíte již po několika stránkách, to vám slibuji.
Když ekonomika stoupá strmě vzhůru a do oběhu jde více a více peněz, neproporčně stoupají ceny vůči platům, neodvratně se tehdy dostává do bodu, kdy se konzumenti, aby si udrželi životní úroveň na jakou jsou zvyklí, stále více zadlužují. Potom se začíná šetřit, chuť nakupovat mizí. V tomto bodě se motor ekonomiky začíná drhnout a vynechávat.
Nejistota se rozmáhá. Média a politika chlácholí a povzbuzují k dalšímu konzumu, znovu a stále dokola: „Poslouchej!, Konzumuj!, Konzumuj!, Konzumuj!…“
Lidé by rádi, ale už to nejde. Chybí peníze. Náhle se motor zastaví nadobro. Ujel svých tři sta tisíc kilometrů a je vyřízený. Hospodářství se zadrhává – šíří se strach, panika, čiré zděšení. Jak se to mohlo stát?
Stále více dlužníků už nedokáže udržet pod kontrolou své půjčky, už si je nemůže dopřát. To je okamžik, kdy bublina splaskne. Tohoto bodu jsme dosáhli na podzim roku 2007. Již několik let předtím bylo jasné, že se blíží konec, ale velké banky přesto dále vesele poskytovaly úvěry a nutily menší instituce, aby činily totéž, protože by je jinak postihl masivní odliv klientů. Popsaný princip známe pod názvem letadlo nebo pyramidový systém: první, kteří vstoupí do hry, slíznou smetanu. Čím později se kdo přidá, tím jistěji na svém vkladu totálně prodělá. Jedná se o odedávna známý a osvědčený princip, jenž stále znovu nachází své oběti. Pod titulkem „Alle Ballons kommen runter“ (=Všechny balóny klesnou) napsal Spiegel online již 14. března 2006:
„Nikdy v posledních třiceti letech ceny amerických nemovitostí tak masivně nestouply, jako v období od roku 2003 – a nikdy nebyl tak často prorokován také krach“, psal ekonom Filli Semmler. „Šťastní jsou ti obyvatelé New Yorku, kteří se na začátku devadesátých let chopili příležitosti. Tehdy, krátce po první válce v Iráku, byl dvoupokojový byt na Manhattanu k mání za rovných patnáct tisíc dolarů. Dnes, o patnáct let později, je tržní cena někde kolem čtyř set tisíc dolarů. Během uplynulých třech let se ceny ještě jednou zdvojnásobily.“
Hovořit lze o tučném zisku – nebo také o mohutné inflaci. Zatímco ceny domů a bytů v Americe v letech 1975 až 2000 ročně stoupaly v průměru o 1,8 procenta, od roku 2000 vzrostly o podivuhodných 7 procent. V roce 2005 se pak v celostátním průměru vymrštily o dalších přibližně deset procent nahoru – ve velkoměstech dokonce i výše.
Všechno to umožnily lehkomyslně poskytované úvěry od bank, které samozřejmě jednaly velmi promyšleně. S chladnou vypočítavostí a svým chováním provokovaly stoupající poptávku po nemovitostech. Tatáž hra probíhala v obdobném měřítku v Anglii a Irsku, stejně jako ve Španělsku a v umírněnější podobě také v celém západním světě i v Číně.
Když od roku 2002 nesplácených úvěrů neustále přibývalo, tedy stále více dlužníků nebylo schopno hradit své dluhy, rozjelo se čilé obchodování právě s těmito závadnými úvěry. Kvůli velké míře rizika se s vysokými náklady prodávaly jako kompletní balíky z jednoho státu do druhého.
Jednoduše vyjádřeno: banky prodávaly nekryté úvěrové pohledávky svých klientů jiným bankám, aniž by se zeptaly samotných dlužníků! Obchodovaly s dluhy! Umíte si to představit? Ptáte se, jak to funguje?
Když si například rodina v Kentucky vzala od Bank of America úvěr na dům, najednou dlužila tyto peníze, dejme tomu, u Deutsche Bank, nebo jiné bankovní instituce někde na Islandu či v Itálii. Jestliže rodina v Kentucky předtím měla svou kontaktní osobu ve filiálce své domovské banky, pak se už neměla na koho obrátit, protože, zůstaneme-li u příkladu, Deutsche Bank v Kentucky žádnou pobočku nemá!
Nechci vás trápit dalšími detaily. Pokládám jen za důležité, abyste pochopili, jak absurdní a nelidské je čachrování s lidskými životy a existencemi a jak nás to všechny navzájem odcizuje. Vede k tomu, že konzument ztrácí jakýkoli přímý vztah a spojitost s penězi. Při bližším průzkumu se zdá, že se vše odehrává přesně podle plánu.
Ještě bych chápal, že někdo se chce špatných úvěrů zbavit, prodat je a vylepšit si tak své bilance. Stěží pochopitelné však je, že se tak dlouhou dobu našlo tolik bláznů, kteří tyto bezcenné úvěry koupili.
Jestliže se nyní ptáte, jak je možné, že se takový obchod vůbec uskutečnil, odpověď zní prostě: protože banky si svá pravidla a zákony určují samy. Na tomto místě mému tvrzení musíte prostě věřit, vysvětlení se dočkáte později.
Žádná z bank tak přesně nevěděla, co vlastně koupila od jiné. Pokud například v Neckarsulmu (=město v Německu) koupila v jednom balíku tisíc úvěrů z Alabamy, dalo se skutečně jen stěží odhadnout, jestli dlužníci budou moci splácet i dále. Nevěděla ani to, jestli v dané chvíli vůbec splácejí, nebo dokonce to, jestli jsou domy obydlené a či ještě vůbec stojí! V USA se realitní úvěry totiž ve skutečnosti vztahují jen na budovu a ne na vlastníka. Proto si Američané, kteří se dostali do platební neschopnosti, prostě sbalili, lidově řečeno, jejich pár švestek, opustili své čtyři stěny a začali znova někde jinde – bez dluhů z minulosti. U nás nemá dluhy dům, nýbrž ten, kdo si bere úvěr.
Splasknutím bubliny přišli miliony lidí v USA v exekucích o své domy a následně skončili na ulici. Jen v roce 2008 jejich počet vzrostl o padesát tři procent. Miliony Američanů tak dnes znovu žijí jako kdysi ve třicátých letech – na ulici nebo obrovských stanových koloniích ztracených někde v poušti.
Nyní ceny nemovitostí razantně klesly! Hodnotu však neztratily jen soukromé domy, ale také, a to především, průmyslové objekty. Mezi lety 2000 a 2007 se jich postavilo a bylo financováno mnohem více, než bylo ve skutečnosti potřeba. Další velkou bublinou, která proto nevyhnutelně musela splasknout, byly právě průmyslové objekty. K danému tématu psalo online vydání novin Handelsblatt ze dne 16. dubna 2010:
„Krize v obchodu s průmyslovými nemovitostmi si žádá svou daň. S Whitehall Street International (=mezinárodní realitní investiční fond) Goldmanna Sachse dramaticky ztratil na hodnotě další fond. Z někdejší 1,8 miliardy dolarů podle posledních známých propočtů ještě zbývá přesně 30 milionů dolarů. Uvedené informace vyplývají z výroční zprávy za rok 2009, jež byla během minulého měsíce doručená majitelům podílů… Veškerý trh s hospodářskými nemovitostmi se zhroutil a leží v troskách.“
V případě fondů se, zjednodušeně řečeno, jedná o projekt, kdy více lidí vhodí peníze do jednoho hrnce a následně pak celou sumu do něčeho investují – například do nemovitostí. Každý vlastní (přiměřeně podle toho, co do hrnce hodil) ve fondu určitý podíl, něco jako akcii, kterou může kdykoliv prodat.
V případě realitního fondu Whitehall Street International každý, kdo vhodil peníze do hrnce, přišel v roce 2009 o více než devadesát osm procent svého vkladu, protože nemovitosti, jež podílníci společně draze koupili, náhle pozbyly hodnotu.
Příčinou světových událostí není náhoda: Pouze to tak vypadá, ať už se jedná o národní, nebo komerční zájmy. Většina z nich je zinscenovaná a mají je na svědomí ti, v jejichž rukou končí provázek od měšce s penězi.“
Denis Healey, bývalý britský ministr obrany
Kniha – Co nesmíte vědět – Morris Michael
Ďalšie knihy od vydavateľstva Anch-books
