Vztahy jsou tématem číslo jedna v žebříčku našich zájmů a témat nad kterými dennodenně přemýšlíme. Není to náhoda. Vztahy totiž zrcadlí náš vnitřní svět, nebo přesněji naše vnitřní nastavení. Co ale to naše vnitřní nastavení utváří? Co to vlastně je?
V minulém čísle jsem sel dotkla tématu, jak a kdy limbický otisk vzniká. V tomto příspěvku se rozepíši o tom, jaký limbický otisk utváří určité chování a jak tím úřaduje v partnerských vztazích.
Na svých seminářích a taky v životě obecně vidím, že vztahy jakkoli se zdají být složité, jsou vlastně velice jednoduché. Hledáme v nich to co se nám nedostalo, v období kdy jsme to měli dostat a naopak ventilujeme si v nich to, čeho se nám dostalo přemírou.
Knižky o vzťahoch pre viac info klik na obrázok
free photo www.pixabay.com
Partnerství
Partnerství je velice důležitá část našeho života. Není jedno s kým žijeme, záleží na tom a hodně. Proč? Partnerský vztah totiž zaměstnává naši životní energii nejvíc ze všeho. Je to prostředí, kde se otevíráme nejvíce, kde se noříme do vlastního nitra, potkáváme vlastní démony, tak jako své anděly, vytváříme nebe i peklo společného žití, snažíme se o žití svých snů a svých plánů, iluzí i klamů… jednoduše řečeno, partnerský vztah je to nejtransparentnější pole pro vyjádření své tvořivé energie, všech svých sil. Časem se v každém vztahu vyzrcadlí všechno co v nás je. I kdybychom některé své stránky nechali raději za dveřmi, nejde to. V intimním partnerství totiž vidíte všechno, co do společného kotle vašeho vztahu přidáváte oba. Máme možnost se na to podívat a jasně to vnímat a cítit. Ale někdy je z toho takový maglajs, že se k tomu radši nepřiznáváme a za všechno může ten druhý. Že jo? 🙂
Úcta, respekt, pochopení, upřímnost, láskyplný přístup a jasné hranice jsou to, co ve vztazích všeobecně chybí. To, o co se snažíme, ale ne vždy se to daří dosáhnout.
Má to svůj důvod a taky řešení.
Ze široké palety témat, se kterými se potkávám ve své praxi práce s limbickým otiskem vybírám tyto nejvíc frekventované.
Opuštění versus Odtažení se.
Nastavení v nás, limbický otisk opuštění, který vzniká v období těsně po narození, vytváří realitu, kterou zažíváme ve městech každodenně. Rutina běžného ruchu města je taková, že navzdory tomu, že jsme obklopeni mnoha lidmi, se cítíme sami. Ještě že je tam tolik lákadel, které upoutají pozornost a možnost nakoupit různé věci, které aspoň na chvilku dají zapomenout na tu zející prázdnotu uvnitř. Ta chvilka ale velice rychle pomine a je potřeba novou záplatu na černou díru osamocení. A hledáme to všude, i v partnerství. U čerstvě zamilovaných se často stává, že jeden v druhém vidí celý svůj svět, všechno co kdy hledali. Důkazem toho jsou miliony písní o touze být spolu navždy tak jak teď… Na začátku to nějaký čas funguje, ale pak se jeden z partnerů začne odtahovat a vymezovat si prostor pro sebe. Ten druhý to může pociťovat jako odmítnutí, nelásku, nepozornost a zanedbávání. A oba mají ve svém světě svých limbických otisků naprostou pravdu. Magnetizmus otisků zapracoval. Jeden chce být spolu a ten druhý v ten samý čas chce být sám. To může být časem opravdu bolestná situace pro oba partnery a častokrát neřešitelná bez adekvátní pomoci z venku. Zranění mohou mít velikou intenzitu a emoční náboj.
Co se děje z hlediska limbického otisku?
V období, kdy jsme opravdu závislí na blízkosti své matky, její lásky, péče a plné přítomnosti, stejně tak jako svého otce, se stalo něco co se stát nemělo. V prenatálním období, kdy jsme byli jedno s tělem své matky, jsme vnímali svět skrze její pocity, skrze její vnímání reality světa, ve kterém žila. Pokud máma zažívala podporu, pochopení, lásku a pocit bezpečí ve svém těhotenství, tak se to otisklo přímo do mozku dítěte jako realita bezpečného světa do kterého se má dítě narodit. Pokud ale matka zažívala pocity úzkosti, oddělenosti, nedostatečné péče a pozornosti od svého okolí, od svého partnera, rodičů, pokud se strachovala jak dopadne sono a různé testy v těhotenství, tak všechny její pocity nejistoty, osamocení, bezmocnosti a úzkosti se zapsaly do libického systému dítěte jako realita světa ve kterém bude žít. Paradoxně se tyto pocity a stavy zapíší jako láska – základní životní energie – neboli život.
V 1. případe: život = podpora, bezpečí, láska, klid a pozornost
V 2. případě: život = nejistota, strach, bezmoc, osamocení
Praxe
Bez jakékoliv cenzury se tato realita zapisuje jako definice lásky, tedy života, kterou si pak dítě automaticky vytváří a přitahuje do života prostřednictvím všech zážitků, lidí, rozhodnutí které udělá, pro které se rozhodne. Je to jeho realita a jinou nevnímá, prostě lásku si překládá jeho systém jako tu nejistotu, strach a bezmoc. A vybírá si takové partnery, kteří mu tuto zkušenost dopřejí zažít zas a znovu.
Božské síly
Další stadium limbického otisku opuštění, který má tolik jemných odstínů, kolik je lidí na světě, je křehké období těsně po tom, co dítě vyleze z maminky. Způsob jakým je uvítáno, teplota, okolní tlak na jeho tělíčko, hlasy, prostředí, naladění, barvy, vůně a všechny aktivity které se odehrávají se velice silně zapisují do limbického systému dítěte. V první řadě je nutno podotknout, že samotná cesta porodními cestami je pro dítě velice náročná zkouška a první velká cesta směrem k životu, kterou velice zdárně a za podpory božských sil v sobě krásně zvládne. Jediné co k tomu potřebuje, je uvolněná a šťastná matka, která se řídí bez strachu svými instinkty a svobodně se projevuje, a které nikdo neříká co má kdy dělat. A dále potřebuje děťátko pro tuhle zdárnou cestu dostatek času, aby ho sama příroda vedla až na světlo světa.
Porodní praxe a její dopad na limbický otisk
To je ale velice ojedinělý případ. Běžný porodnický přistup se dá bohužel shrnout do věty řízené strachem a manipulací: „ Pokud je to vevnitř, tak nevíme co s tím, takže honem s tím ven…“
To ale vytváří limbický otisk násilí a ztráty smyslu pro vlastní rytmus dítěte. Takové dítě, které je tlačeno, vyvoláváno nebo jinak nuceno vyjít dřív, než je mu přirozené, má veliký problém pak v životě cítit co a kdy vlastně chce dělat, jíst… prostě má pocit, že mu to stejně určí ostatní, nebo překazí, když se pro něco rozhodne.
Přirozená důvěra
Podívejme se na to ale z hlediska moudrosti přírody, která porod přirozeně řídí a zabezpečuje. Porod je velice jednoduchá, pudová a na výsost posvátná záležitost, kde hraje hlavní roli matka a dítě, kteří společně procházejí velikou cestou důvěry v to, že život je bezpečný a proudí jejich životem v intenzitě, která se dá vydržet a dokonce která může být orgasmická. Pokud máma svým uvolněním a důvěrou dovolí děťátku projít důstojně tuto cestu ve vlastním tempu a v důstojném prostředí, tak se dítě naučí, že je hodno života, že cokoli chce projít, tak to projde a život ho podpoří, protože svou první cestu zvládlo za podpory, úcty a respektu okolí. Pak je i v dospělosti schopno utvářet vztahy založené na úctě, důvěře a lásce k rytmu svému i svých bližních.
Dítě jako plnohodnotný člen v procesu zrodu
Dítě nutně potřebuje být na této cestě svého zrodu bráno jako plnohodnotný člen a činitel tohoto procesu. Ono tuto cestu prochází pod vedením přírodních sil ,které se nemýlí. Je jenom nutné tyto síly ctít, rozumět jim a dát jim prostor. Rodící se dítě nese novou moudrost a vůbec nejde o to, aby se narodilo co nejdřív. Právě tady je nutno ctít proces takový, jaký je a dovolit dítěti projít cestu svým tempem a způsobem, bez strachu a porovnávání jeho cesty s tabulkami. Způsob JAK se dítě narodí je stejně důležitý jako fakt, že se vůbec narodí!
Pokud je tak vnímáno, a má prostor v porodním poli být plnohodnotným článkem na své cestě z maminky ven na svět, bude na tomto světě lépe cítit sebe i ostatní a vytvářet láskyplný prostor, kde vládne důvěra.
Průběh porodu je určující složkou celého našeho života
Pokud je dítě po tom, co celé jeho tělíčko prolezlo porodními cestami ven, láskyplně zvednuto a položeno na mámino tělo, aby vnímalo její pokožku, vůni jejího těla, tlukot jejího srdce, její hlas a euforii z vydařené cesty, zapisuje se u něj zážitek bezpečí a přijetí. U nemedikovaných, přirozených porodů je běžným úkazem euforie a nával energie u matky, která právě porodila. Je to moudrost přírody, která to zařídila tak, aby matka po porodu mohla změnit místo, nebo podniknout další kroky k bezpečí, je-li to třeba. Proto je plná adrenalinu a nadšení. Únava je pryč a euforie se přenáší do mléka, kterým kojí děťátko, což je velice důležitá zpráva pro dítě. To dostává informaci do limbického systému, že je vítáno životem a radostí. Další důležitá informace, kterou dítě zažívá s prvním kojením je, že správné jídlo vytváří v jeho těle pohodu, pocit skutečného naplnění, dává mu energii, vzpruhu a vyživuje ho. Strava která mu prospívá je živá a harmonická. A tuto informaci dostane právě z mléka šťastné a zdravé matky plné euforie po porodu. Tento člověk bude mít tendenci vybírat si přirozeně zdravé potraviny, které mu dají sílu a vitalitu.
Další příznivý otisk, který se mu dostane je, že po cestě je přirozené si odpočinout, spočinout v blízkosti milované bytosti, tělo na tělo, bez studu a stresu. Takové dítě umí odhadnout své síly, umí odpočívat v pravý čas a starat se o své tělo tak, aby bylo šťastné a zdravé.
A hlavně je blízko mámy, vnímá ji, učí se blízkosti, poznávání jeden druhého v blízkosti a intimitě, která je bezpečná a sladká.
Sladkost
Sladkost ve všech zdravých formách (nemluvím o cukru) je pro dítě velice důležitá. Když láska, objetí, štěstí, klid, mámino mléko, hlasy, barvy, i prostředí má příchuť sladkosti, a naplňuje až po okraj jak bříško tak i srdce, dítě se otevírá tomu, aby se v něm duch ukotvil a konal skrze ně své poslání na zemi.
A každé dítě je jiné, proto jenom máma nejlépe ví, jak chutná ta pravá sladkost pro její dítě. Myslím tím zdravá matka, nemedikovaná a šťastná – mluvím o přirozenosti.
Strádání, šok
Pokud je ale děťátko z jakýchkoli důvodů odebráno, byť i jenom na chvíli od matky, je to pro něj nesmírný šok a jeho psychika se s tím neumí vypořádat. Pokud ho necitlivě a rychle chytají jiné ruce, manipulují ho do poloh, které ono nechce, koupou ho v nepříjemné teplotě vody, je tam příliš mnoho světla, slyší neznámé hlasy, vidí spoustu jiných lidí s rouškami na ústech, kteří mu nedávají a nemohou dát tu pozornost kterou ono potřebuje od matky… tak to dítě upadá do paniky, hysterie a následně do apatie. Jeho psychika utrpí velikou újmu a ta část jeho jemné bytosti, která je schopna být blízko a v intimitě se tímto zážitkem pohřbí spolu s tou bolestí, kterou prožilo, a šokem, který mu ten zážitek přinesl. Jeho limbický otisk jasně hlásí: Láska = násilí, nerespekt, nepozornost a chlad. A to si ve svém životě bude vytvářet a přitahovat, i když ho to v určitém věku bude zraňovat.
Schopnost být blízko
Tímto zážitkem je dítě na míle vzdáleno od své schopnosti být skutečně svobodné, v kontaktu s druhými. Bude se blízkosti bránit a vyhýbat se jí – zcela nevědomě, ani si to samo nevšimne. Bude preferovat samotu, nezávazné vztahy, nebo odmítat jít do hloubky a sdílet sebe sama s milovanou bytostí. A i když bude v hloubi duše milovat, nebude schopno se přiblížit tak, aby tu lásku mohlo skutečně v celé intenzitě projevit a rozvinout.
Trauma z opuštění
Ve vztazích často sleduji zajímavý fenomén. Jeden z partnerů vždy touží po větší intimitě, než právě mají. Ale když se mu tato intimita dostane, tak je strachy bez sebe.
Otevře se další veliké trauma z opuštění, kdy se bude po splynutí s blízkou bytostí najednou cítit strašně závislý a bezmocný. Pocítí hrůzu z toho, že ta osoba ho má v pasti, protože mu na ní záleží. Ale ona mu nepatří a může ho opustit (i když to ona nemá vůbec v plánu). Strach z toho je obrovský, bezmoc je děsivá – začne se odtahovat.
Co se děje?
Tento člověk se dostal do kontaktu s traumou oddělení od matky těsně po porodu. V průběhu 9 měsíců byli jedno tělo, jedna krev a dech. A v zlomku sekundy je dítě hozeno do tisíců nových výše zmiňovaných nepříjemných vjemů, které neumí zpracovat. Jeho limbický otisk zní : blízkost, spojení a intimita = následný šok, osamocení a bezmoc, někdy bolest, chlad a hlad.
Tyto chvíle byly a bohužel dodnes někde jsou běžnou praxí v porodnictví. Odloučení matky a dítěte se mnohdy prodlužuje na dny… z různých důvodů, z nichž některé ani nejsou opodstatněné.
Jsou to hodiny a dny po porodu, kdy děťátko je samo a nemůže k mámě…. Dítě pláče, pláče a pláče až se dostane do apatie a odpojí se od těla. Jeho psychika nemůže zvládnout samotu a opuštění, není to možné. Bylo zatím jenom jedno tělo a dech s mámou a teď po něm chtějí, aby bylo samostatné? Není to možné, ono je zcela a plně závislé na mámě, které se nemůže dovolat svým pláčem. Proto udělá to, že se odpojí od reality a mnohdy se odhmotní, přestane dýchat… Pokud dítě nemá možnost dovolat se svým pláčem pomoci a zabezpečit si naplnění svých potřeb, odchází z těla. Odpojuje se z něj. Navenek se zdá klidné, ale děje se něco velice alarmujícího, jeho zápis v mozku zní: „okolí mě nevnímá, jsem bezmocné, odsouzené na zánik, zemřu.“
A tak když partner chce odejít, vyhrožujeme sebevraždou, nebo minimálně máme pocit, že bez něj nepřežijeme. Není divu. Limbický otisk pracuje.
Smrt a sklon k Sebevraždám
Smrt je totiž pro miminko blíže než život, není ještě plně vtěleno a pokud nemá to co potřebuje – neustálou péči a přítomnost matky, tak se odpojí a už se nikdy plně nevtělí. Z tohoto zážitku pak vzniká silný pocit a nutkání k sebevraždě v průběhu života, i pokusy o ni. Tendence k sebevraždám nejsou v naší společnosti nijak ojedinělé. Dále se v dospělosti projevuje nefunkčnost a zablokování kořenové čakry a s ní spojené vylučování, které může být velice problematické. Pocity strachu, nenávisti a vzteku vyčerpávají nadledvinky. Člověk bývá velice rychle unavený a často se dostává do stresu. Dále má tento zážitek za následek neschopnost donosit dítě, otěhotnět, problémy se střevy, močovým měchýřem, ledvinami, prostatou, krví, stavbou buněk, dolními končetinami, kostrčí. Vytváří se pocit nejistoty ve světě, strach o život a neustálá úzkost.
Zamilování
Nezamilováváme se do kohokoliv. Přitažlivost je specifická a téměř nepopsatelná energie v těle a má pro každého jiný nádech. Ten nádech tomu udává právě limbický otisk, jedinečný pro každého zvlášť. Jeden příklad za všechny. Dva se do sebe zamilují. Jsou šťastní, jedno tělo a duše. Prožívají nebe na zemi. Přichází moment, kdy jeden z nich chce pro sebe více prostoru a odtahuje se. V tom druhém se spouští alarm limbického programu: pozor, hrozí necitlivé zacházení, opuštění a bolest.
Tělo je v panice a apatii, člověk nedokáže popsat co se děje, protože se stydí, nebo se bojí reakce. A hlavně chce být tolerantní, tak se to přeci sluší, že? Ale napětí se dá krájet. Potřeba blízkosti a nedoživenost v intimním kontaktu je ale natolik nutkavá, že vytvoří opak. Odpudí toho druhého co nejdál a zabezpečí osamocenému, aby si sáhl až na dno svých pohřbených bolestí z období miminka, na které si samozřejmě nepamatuje. Nerozumí tomu co se děje. A v naší společnosti, zaměřené na analýzu a logické pochopení, je nutno všemu rozumět. Jinak je divný/á a něco s ní/ním není v pořádku. Není to pravda. Je to přirozený následek událostí z období života, na který si nepamatujeme svým logickým mozkem, ale pamatujeme si svým tzv. ještěřím mozkem, který tyto záznamy ukládá a pak přehrává v jazyce emocí, pocitů a stavů těla (zmrznutí, ztuhnutí, blokády, bolesti, alergie….)
Tělo
Nejsme vedeni k tomu, abychom našemu tělu naslouchali a dokázali se o něj plnohodnotně starat. Bohužel pořád převládá přístup údržby jako v autoservisu. Jako stroj odevzdáváme své tělo do péče lékařů, kteří ho mají spravit, opravit, znova nahodit…
To je veliký omyl v přístupu. Tělo je náš domov a pokud mu nerozumíme my sami, okolí nám to podle zákona rezonance jenom vyzrcadlí. A nepomůže ani sebelepší lékař.
Zákon rezonance limbických otisků
Již zmiňovaný zákon rezonance funguje i u limbických otisků, které se vzájemně přitahují. Takže limbický otisk osamocení si ve své intenzitě přitáhne limbický otisk odtáhnutí se, aby se mohli navzájem vzbuzovat a projevovat.
Může se to zdát jako přitažené za vlasy, jakoby tato realita byl popis nějakých strojů, nebo robotů kteří nemůžou o svém životě rozhodovat a jsou řízení programy ve své hlavě. No ono to tak je i není.
Limbický otisk je výsada vyvinutých bytostí.
Náš život řídí právě nastavení v mozku, která vznikají v prenatálním období, porodu, těsně po něm a několik prvních roků života. Tyto otisky mají absolutní moc na řízení našeho života a prostřednictvím zákona rezonance si přitahují svůj opak. Tak se zamilováváme do lidí s opačným otiskem, abychom se doplňovali. Je to přirozené a nic špatného na tom není. Limbický otisk a jeho tvorba je přirozená funkce těla vyspělých bytostí, kteří si umí zabezpečit ideální prostředí pro jeho vytváření, aby dle něho mohly žít celý život v radosti a lásce.
Co se s tím dá dělat?
Pokud náš limbický otisk není ideální, nemůžeme proti němu bojovat, on tam je a řídí náš život, to je fakt, který je potřeba akceptovat jako daný stav. Tento stav ale není neměnný. To co můžeme změnit má 3 důležité kroky:
1) Pracovat s vlastním limbickým otiskem a nastavením v plné míře zodpovědnosti za svůj život, tak abychom žili kvalitní život dle svých představ. Semináře, terapie…
2) Brát plnou zodpovědnost za všechno, co se ve vztahu děje. Přestat obviňovat sebe i partnera z toho nebo onoho. Vnímat s pokorou skutečný stav stávajícího stavu v partnerství, nedoufat v to, že se to zlepší samo do sebe, ale začít na sobě makat každý sám za sebe. Známka pokroku je, že to hezké ve vztahu bude přicházet samo, spontánně, bez námahy a úplně originálním způsobem, vytvořeným právě spojením vás dvou. Ne podle příruček na šťastné to či ono, ale autentickou radostí, blízkostí a hravostí tryskající z originality vás obou. Dále si všimnete, že máte oba mnohem více prostoru a pochopení pro sebe, že se neomezujete, nežárlíte, ale podporujete se v naplňování toho nejvyššího potenciálu, který ve vás je. Přirozeně si budete věrní v citech, myšlenkách i konání. Úžasný bonus této práce je, že se začnete cítit na světě a s ostatními lidmi v bezpečí a respektováni.
3) Zabezpečit co nejpříznivější prostředí pro vytváření opravdu kvalitních limbických otisků pro další děti, které se každou chvíli počínají, rodí, vychovávají…. Pokud se obujete do práce na vlastním otisku a uvidíte všechny ty souvislosti, máte dokonalý kompas a schopnost poznat, co je pro vás, vaše dítě a rodinu to nejlepší. A to i navzdory všem tlakům, reklamám a loby všemožných produktů a „ nepostradatelných“ služeb…
Autor: Zuzana Hozhoni
